Rytíř, nebo Popelář?

2.

Malá myšovitá věc pobíhala po místnostni. Tady nevypadala tak malá, jelikož tento pokoj bytůstce patřil. Abychom však mohli používat přivlastňovací přídavná jména s větším přehledem, říkejme malé myšovité věci Arnold. Arnoldův pokoj měl nízký strop, jen tak akorát, aby si v něm mohl stoupnout. V rohu vedle okna s rozkošnými květovanými záclonkami stál maličký židel, nesoucí velký náklad tašek, balíčků, zavazadel a miniaturních kufříčků.

Teď se vám musím omluvit- jistě jste zmatení z mého názvosloví. Jsem si vědoma toho, že s pojmy myšo-lidičků nejste seznámeni. Dovolte mi vám tedy vysvětlit rozdíl mezi židlí a židelem: zatímco židle (rodu ženského) je určena výhradně k sezení, židel (rodu mužského) byl zkonstruován právě za účelem odkládání věcí, které nepotřebujete v daný moment míti na stole.

Kufříčky byly hlavním důvodem Arnoldova neklidu. Už za nepatrnou chvíli se totiž před jeho bytečkem měli shromáždit jejich hluční, neuvěřitelně klábosiví vlastníci. Ale na to není náš malý přítelíček zvyklý!!! Nikdy sem nikoho nezval a ani to neplánoval, ba ani nedoufal. Avšak ikdyby tu někoho nedejbůh někdy i chtěl, rozhodně by to nebyla ta příbuzenská vlna, která mohla s každou vteřinou vtrhnout do jeho maličkatého, útulného, příjemného a hlavně tichého bytečku.  Zasnil se do dlouhých krásných večerů, jež trávil nahoře ve větvích stromu, ve kterém si nechal zřídit své skrovné, leč okouzlující bydlení...
"Arnošte!!!"
Ozvalo se z venku.

Omlouvám se vám, čtenářům, že jsem vás tak zle obalamutila. Myšovo pravé jméno znělo Arnošt, mně ale jaksi vypadlo z paměti. Pro vaše i mé osobní potěšení, však říkejme i nadále Arnoštovi Arnold, neboť se mi jméno Arnošt nezamlouvá.

Tak tedy:
"Arnolde!!!"
Ozvalo se z venku, což vedlo k efektu Arnoldovi velmi nelibému - objevil se mu před očima skutečný svět, v němž se psychicky připravoval na svou milovanou famílii a na konec romanticky melancholických procházek v koruně stromu. Povzdechl si a neochotně přicupital ke dveřím. Právě tak, jak očekával, se přes něj začaly hrnout davy spřízněných, známých i neznámých myšo-lidičků, načež se jich všech osmnáct vměstnalo do Arnoldova jednopokojového stavení, samozřejmě pomineme-li toaletu. Naráz začali všichni přes sebe povídat ty nejnedůležitější zprávy, jaké kdekoho napadly, aby řeč nestála. Vyděšený Arnold zíral do obrovské masy bytůstek a mimoděk propadal větší a větší panice, zvlášť, když se se ním někdo pokoušel navázat kontakt.
"A stýčku Arnolde-"
"Omlouvám se, asi půjdu na vzduch."
Dostal ze sebe přidušeně. Opravdu nečekal, že to bude tak příšerné. Dokonce by použil i výraz hrůzosmrtlákoidní!

Opět vám ráda vysvětlím. Pojem "hrůzosmrtlákoidní" s u myšo-lidičků používá velmi zřídka- je to poslední fáze strachu. Nejčastěji, pokud je nutné toto slovo vyřknout, se spojuje se strachem ze smrti.

Náš malý ubohý myš utíkal seč mu tlapetky stačily. Neohlížel se a vyběhl úplně až na vrchol stromu. Tu se teprv rozhlédl okolo sebe. Krajina nikdy nekončícího léta byla nádherná. Z tohoto osamělého jasanu na vrchu kopce bylo vidět na všechny známé obydlené stromy. Vyhlídka byla o to pěknější, že zrovna v tu chvíli Slunce, jako nádherná, zářivě oranžovo-žluťoulinká obrovská koule zapadalo za obzor. Smutně se za ním díval a vzpomínal na ty úchvatné okouzlující, nejperfektlepší chvíle svého osamělého, i přesto ale spokojeného a krásného života. Potichu vzdychl.
"Copak se děje, Arnolde?"
Ozvalo se za ním. Arnold nadskočil s vizí některého svého příbuzného před očima. Rychle se otočil.
"No, víš já..."
Zarazil se. Před ním nestála prateta Anděla. Ani malý Jimmy. K jeho překvapení to bylo něco, co v životě nepotkal. Stálo to na dvou nohách, tlapetky zabalené v čemsi podivném, na sobě to mělo lehké fialové šatečky z okvětních lístků fialek a zvonečků a na hlavě to mělo něco podobného. Mělo to dvě tenké přední tlapky a k jeho obrovskému úžasu, to bylo holé! No opravdu. Chloupky tomu rostly jen na hlavě a k tomu ještě přehnaně dlouhé. Ze zad tomu vyčnívala křídla, podobná vážkám.

Musíte našeho malého kamarádíčka omluvit. Nikdy předtím člověka neviděl, natožpak vílu.

Počkat! Svitlo mu najednou. Vždyť o tom tenkrát četl ve velké knihovně myšo-lidiččích vědomostí! Neříká se tomu víla?
"Ah, dobrý večer. Smím vědět vaše jméno?"
Zeptal se nakonec Arnold.
"Prosím vás, to není důležité. Ptala jsem se vás, jestli jste v pořádku."
Řekla mírně. Takovým uklidňujícím tónem. Arnold se posadil a dál se díval za zbytečky slunečního svitu, jež noc ještě zcela nepohltila. Víla se posadila vedle něj a následovala jeho příkladu. Myšo-človíček nevěděl proč, ale najednou se mu chtělo všechno jí říct. Úplně všecičko. Víla vedle něj dál seděla a čekala na jeho slova.
"Víte, já jsem rád sám. Mám rád svůj klid a osobní prostor pro zajímavé myšlenky. Jenže před dvěma týdny se zbořil starý rodinný dům, kterém bydlala celá moje rodina a.... No, nemohl jsem jim jednoduše odmítnout nechat je u mě těch pár týdnů žít, než jim dům opraví - to víte, mám je všechny rád, ale ... Neuvědomil jsem si, jak težké to pro mě bude..."
Povídal dál o své rodině, o svých milých i nemilých příhodách, o své práci a osamělých zasněných procházkách, prostě o všem, co ho napadlo a víla zaujatě poslouchala, zaměřovala se na každý detail a myš povídal a povídal...
Než si to uvědomili, bylo pozdě večer. Myš dopověděl poslední myšlenku a pak jen tiše sledovali bílý kulatý měsíc. Celá země ztichla a prozářil ji nádherný svit hvězd, v němž vypadal celý svět úžasně klidný.
"Abych řekla pravdu,... Jsem vlastně docela sama. Víte, já rodinu nemám. Netvrdím, že být sama je špatné, ale když si to člověk nevybere...."
"Hmmm...."
Řekl Arnold zadumaně.
"Asi máte pravdu. Smím se jen zeptat, co je to člověk?"
Víla se sladce pousmála a svým jemným hlasem pravila:
"O tom si budeme povídat příště, co říkáte?"
Náš malý myšo-človíček radostně přikývl. Na to byl docela hrdý. Viděli jste někdy nějakého myš-človíčka kývnout hlavou?
Arnold se s vílou rozloučil a šťastně seskákal ke svému bytu. Tohle nevídané setkání ho naplnilo zvláštním pocitem štěstí a rozhodl se, že víle představí svou rodinu. Tenhle pocit už dávno zapomněl. Konečně byl rád, že tu není sám. Konečně si uvědomil, jaké má štěstí.

Tak, jak řekl myš,
Můj malý příběh slyš.
Konec je už možná blízko,
Tak nezaváhej stoupat trochu výš.

Další!!! Tenhle je trochu kratší, ale to nevadí. Docela jsem se poslední dobou rozjela..., na to di ale nezvykejte, protože budu muset někdy psát i  v těch dlouhých, takže zase někdy příště. Napište mi do komentářů a mějte se!
Vaše     Kociik♥️