Rytíř, nebo Popelář?

4.

Planetka byla úplně prázdná. Krom jemného krátkého cosi, co vypadalo trochu jako tráva na Zemi, tu nebylo vůbec nic k vidění. Velikostí připomínala dům, takže nikomu nepřipadala důležitá. Když už se někdo nachomýtl v tomto nudném koutě galaxie, tak si jí ani nevšiml. Vždycky to tak bylo. A nikdy se to nezměněnilo. Konec.

Nebo ne?
S planetkou to otřáslo. Čekal ji největší historický vývoj, který kdy zažije.
Zrezivělý robůtek chvíli bezvládně ležel. Po chvíli se začal pomalu zvedat a rozhlížet se kolem sebe. Seděl v trávě měkké jako vata a jemné jako dětské vlásky. To ovšem nemohl vědět, protože neměl smyslový čip. Pokoušel se vzpomenout, jak se sem dostal. Pomalu se mu načítala paměť... Pocházel ze Země.... ze Starší generace... Vzpomněl si na ty dlouhé roky ve skladišti...
Přestal obnovovat paměť. Zahleděl na podzimně zbarvený západ slunce. Občas si říkal, že by mu bylo líp bez emočního čipu. Teď ale utápěl svou melancholii v krásném západu, který už byl skoro nocí. Hvězdy zářily temná obloha snímala pohled do nekonečna. Stroj jen seděl a pozoroval oblohu. O pár minut později začalo svítat. Dny tu letěly tak rychle. Několik planetčiných dní jen tak seděl. Každý západ i východ byl jiný. Robot se zvedl. Obešel celou planetku asi desetkrát. Nikde nic. Jen ta jemná vlna. Pokoušel se do planetky vykopat díru, ale nenašel nic zvláštního. Zahrabal hlínu zpátky a do dalšího dne tam vyrostlo nové chmýří. Robůtek si lehl na zem. Několik týdnů sledoval oblohu a v jeho mysli se začaly zobrazovat příběhy. Příběhy milé, smutné, dojemné, vtipné, děsivé i nudné. Ikdyž tu nebyl nikdo, kdo by mu naslouchal, povídal. Vyprávěl do vzduchu všechno, co ho napadalo. Kolik západů při tom spatřil, nedokázal vyčíslit. Povídal dál a více, mluvil o filozofii , válkách, utrpení, ale i o lásce, klidu a míru. Nespočty citů zavalovaly planetu. Citlivá vlákna trávy se začal pomalu rozvíjet do poupat. Jak příběhy plynuly, poupátka i poupata se rozvíjela. Robot si toho nevšiml. Povídal dál a dál a dál... Nechtělo se mu přestat. Tak krásně mu nikdy nebylo. Tak plynuly dny, měsíce a roky, které se překlenuly na pozemské roky. Stroj strávil na planetce 50 pozemských let, aniž by se pohnul. Krátce po těch padesáti letech se mu porouchal jeden ze zásadních podpůrných přístrojů. Bez asistence technika mu nebylo pomoci. Zemřel, ale byl šťastný. Poznal i jinou stranu existence, po které vždycky toužil. Okolo jeho plechových pozůstatků vykvetly květiny nevídané krásy. Nikdy se o tom však nikdy nedozvěděl, protože tam nikdy nikdo nezavítal.

Co jsem to sem zase napsala? Mě se neptejte, aspoň něco tu je, takže mě nemůžete nařknout z lenosti, jestli je to ale čitelné, tím už si jistá nejsem... Snad jste neumřeli při čtení týhle věci...
Kociik♥️👌🏻