A co bylo dál?

Kapča číslo 1

Vstala jsem později než obvykle.

Nikdo mě totiž nevzbudil, byla jsem zvyklá mě vzbudí ta červená potvůrka.

To se už nestane..

Rychle jsem vystřelila z postele a v rychlosti se oblékla.

Podle toho to taky vypadalo. He..

Sešla jsem dolů. Sebrala svačinu ze stolu, zamávala mamce  a ádié do školy.

...

No nazdar, nestihla jsem to!  Nadala jsem si v duchu, když jsem vtrhla do třídy a učitelka na mě upřela svůj naštvaný pohled.

,,Slečno Dupain-Cheng, můžete mi vysvětlit proč přiházíte pozdě do MÉ hodiny?"

Zarazila jsem se. Kdybych jí řekla že jsem zvyklá být buzena malou červenou věcí nazývající se kwami, asi by mi neuvěřila..

,,Nezvonil mi budík, omlouvám se." Nasadila jsem ověřenou taktiku.

Něž stačila úča něco namítnout, už jsem seděla  lavici povídala si s Alyou.

Adrian přede mnou neseděl, rozhodla jsem se tedy jít po škole k němu.

...

,,Hálo?! Tady Marinette, Adrianova spolužačka, nesu mu úkoly." Pronesla jsem do Agrestovic kamery.

Brána se otevřela a já jsem vstoupila na veliký pozemek. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.

,,Adriane?!" Zavolala jsem jeho jméno do prázdné haly.

Když se nikdo neozýval, postoupila jsem po schodech nahoru a přez vlastní nebezpečí jsem se vydala hledat Adrianův pokoj.

Byla to velká spletenice chodeb, to vám řeknu.

,,Adriane!" Zvolala jsem znovu.¨

Tentokrát tu odezva byla.

,,Marinette?" Uslyšela jsem za sebou.

Otočila jsem se a dám stát Adrian. (Ne, stála tam Nathalie)

,,Tady jsi, hledala jsem tě po celém domě!"

Přiběhla jsem k němu a prohlédla si ho zblízka.

Blondaté vlasy mě splihlé, úsměv mu opadl a jeho oči mu přestaly zářit.

,,Co, co se stalo?" Zeptala jsem se váhavě.

,,Jsem jen nemocný."

Ale já mu to nevěřila, poznala jsem, že se něco stalo..

(256slov)