Štěstí [Pozastaveno]

Milý Max a divný David

Když jsem se ráno probudila, měla jsem vážně dobrou náladu. Už jsem se těšila do školy. Na Maxe. Ale taky na Doru. Mám alespoň jednu kamarádku. Když jsem se však zvedala, vzpomněla jsem si díky náhle bolesti břicha, že mám naražené žebra. Pomalu jsem se nějakým způsobem dostala na nohy. Oblékla jsem si legíny a uplé tričko s krátkým rukávem. Dneska jsem si nechala rozpuštěné vlasy. Potom jsem se šla nasnídat. Měla jsem chleba s máslem. Mňam. Po snídani jsem si šla vyčistit zuby a nachystat si věci do školy. Když jsem už šla připravená ke dveřím. Zarazily mě hodiny. Dneska jsem se vzbudila hodně brzo a právě teď bylo sedm hodin. A já většinou vycházím kolem půl osmé. Ale stejně jsem už vyšla, protože jsem už neměla nic na práci a bude mi cesta trvat déle, protože chodím docela pomalu a běhat neumím. Tak jsem vyšla ven, zavřela za sebou dveře a zamkla. Když jsem se však otočila, strnule jsem hleděla před sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stál tam. Ano, stál. ,, A-ahoj Maxi, co tady děláš? A jak dlouho už tu vlastně čekáš?" ,, No, asi od třičtvrtě na sedm." ,,A proč? " ,,Jen jsem tě chtěl doprovodit do školy." ,,Tak jo."

Cestou jsme neprohodili ani slovo.

Do školy jsme dorazili o půl osmé, takže jsme měli ještě 20 minut. Tak jsem si šla nachystat věci. Vytáhla jsem si dnešní učebnice a sešity a šla se nachystat na první hodinu. Sedla jsem si do lavice, ale jelikož sedím s Maxem, tak jsme seděli vedle sebe a nevěděla jsem co říct. Tak jsem začala: ,, Díky moc za doprovod." ,,Nemáš zač."

Najodnou se mě Max, sice nepatrně, ale jo, dotkl svou rukou té mé. Já to cítila, ale hrála jsem stejnou hru jako on: nic se nestalo. Z mých myšlenek mě vytrhl jeho krásný hlas. ,, Víš, noooooo....." Odmlka..... ,,Ty jsi jiná než ostatní holky." Uvažovala jsem jestli to myslel dobře nebo špatně. Tak jsem řekla: ,,Jo to mi říká hodně lidí, že jsem jiná. Ale myslí to v tom smyslu jako: ty jsi vážně padlá na hlavu." Výbuch smíchu. ,,Ale já to tak nemyslel. Ty jsi vážně jiná. A to myslím v dobrém slova smyslu." Najednou se ke mně začal přibližovat. Uvědomím si, že ho ani neznám! A pak jsem si vzpomněla na Andy. ,,A co Andy?" ,,Ja to myslíš? " ,,No, ty s ní nechodíš?" ,,Ne! S ní? Vím, že už po mně nějakou tu dobu jede, ale já po ní ne. To bych musel být padlý na hlavu." ,,Aha. To jsem nevěděla. "
V tom okamžiku do třídy vtrhnou spolužáci, protože právě zvoní na přípravu hodiny. Zahlédnu tam i Doru a proto ji zamávám. Ona mi zamává taky, ale taky tam zahlédnu Andy, která mě probodává pohledem.
Najednou mě ale zarazí pohled znechuceného Davida, který se dívá naším směrem. Teda vlastně má znechucený pohled z Maxe, ale vůbec nechápu proč. Asi si v minulosti něco udělali, možná se pohádali kvůli holce, nebo někdo někoho zradil. Já vážně nevím, ale teď začíná hodina a já se nemíním zabývat tím, co si ti dva udělali.

Máme fyziku. Jen tak sedím v lavici a něco si črtám do sešitu a snažím se poslouchat učitele jak mluví o nějakém lomu světla. Ale cítím se nějak divně. Někdo mě pozoruje. Rozhlížím se po třídě. Nepozoruje mě ani Andy s Vinnie a Beátou, Dora, dokonce ani Max. Nikoho ko znám mě taky nepozoruje. Najednou se zarazím. David. Pozoruje mě, ale když uvidí, že se na něj dívám, odvrátí svůj pohled a sklesle skloní hlavu. Co mu je? Z myšlenek mě probudí Max, který do mě šťouchá loktem, abych si opisovala zápis z tabule, tak jen skloním hlavu k sešitu a opisuju dlouhý zápis.

Dnešní den uběhl docela rychle, ale máme ještě odpolední vyučování. Proto jdu na oběd. Máme špagety se sýrovou omáčkou. Mňamka.

Hned jak dojím oběd, vydám se na cestu do třídy. Někdo mě dobíhá. Je to David. ,,Ahoj Mio, taaaaaak co ty žebra? Moc mě to mrzí, já vážně nechtěl." ,,Jo, sice to bolí, ale už je to lepší. A nelam si s tím hlavu. Budu v pohodě. " A usměju se na něj. On se taky usměje. Hmmmmmm.....má moc hezký úsměv. Mio!!! Prober se. Co to plácáš. Někdo zase mluví a vyruší mě z přemýšlení. ,, Mio, já jsem ti jen přišel říct, že by sis měla dát na Maxe pozor. Neptej se mě proč, prostě mi to slib. Prosím." ,,Tak jo." Řeknu poněkud zmateně. ,,Díky. Ahoj." ,,A-ahoj." Co to mělo znamenat? Proč bych si měla dávat na Maxe pozor? To bylo hodně divný. No nic, už půjdu na hodinu. Zbytek dne proběhl v pohodě. Po odpoledku jsem si šla sbalit věci. Na chodbě na mě opět čekal Max.
Když viděl můj zmatený výraz, hned mi vysvětlil, že zase čeká na mě a že mě doprovodí domů. Tak jsem souhlasila. Povídali jsme si o všem možném. O učitelích, spolužácích a o školních předmětech. Byla to zábava. Když jsme dorazili k našemu domu, chvilku nad něčím uvažoval. Potom mi jenom popřál hezký zbytek dne, ať se mi brzo uzdraví žebra a potom už jsme si jenom řekli to normální "čau". Když jsem přišla domů, řekla jsem mamce ahoj, udělala jsem si úkoly, vzala si něco k jidlu a šla do svého pokoje. Ještě nebylo vůbec pozdě a tak jsem si šla číst.
Četla jsem si asi půl hodiny, když jsem zase začala přemýšlet nad Davidovými slovy. Proč si mám dávat pozor na Maxe? Max je tak strašně milý. A má krásné hnědé oči. A ty jeho hnědé, rovné, docela dlouhé vlasy, které mu občas spadnou do obličeje a je potom tak roztomilý, když se usměje.

Najednou mě zaskočí má vlastní myšlenka. Začala jsem myslet na Davida. Na jeho úsměv. Byla jsem naprosto zmatená. Už budu asi hodně unavená. Ale je teprve 6 hodin. Tak si jdu dát horkou koupel, která mě na chvíli uvolní od všech těch myšlenek a taky trochu povolí bolest v žebrech. Potom se jdu začít učit do přírodopisu. Když to vcelku jakžtakž umím, jdu dolů na večeři.
,, Ahoj mami, co je na večeři? " ,,To ještě nevím. Co by sis dala?" ,, Třeba chleba se šunkou. " ,,Tak jo. To by šlo. A jo, málem bych zapomněla. Máš tady dopis." A usměje se na mě. ,,A od koho?" ,,To nevím, ležel před domem." S dopisem v náruči odcházím do svého pokoje, ale protože mám děravou hlavu, tak se musím zpátky vrátit pro chleba se šunkou. Když už jsem u svých dveří, tak ještě zavolám: ,, Díky mami." ,,Nemáš zač. "

Dojdu ke svému stolu, kam jsem před chvílí položila ten dopis a pomalu ten dopis začnu otevírat. Je dobře zalepený. Na přední straně je napsáno moje jméno. Doufám, že to je od Maxe. Ale mýlím se. Je to od Dory. Zve mě na své narozeniny. Je to sice až za dva týdny, ale i tak už musím začít shánět dárek. Aspoň jí už teď, abych na to nezapomněla, vyrobím přáníčko. Vymyslela jsem krátkou básničku a kolem básničky jsem to ozdobila gelovkama. Na přední stranu jsem napsala velkým VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM DORY!!! a potom jsem snědla ten chleba. Ten čas při výrobě toho přáníčka uběhl tak rychle, že jsem si ani neuvědomila, že už je 8 hodin. Tak jsem se šla převléct do pyžama a šla jsem si vyčistit zuby. Potom jsem sešla dolů a viděla jsem, že se na stole rozkládá nějaká stolní hra. Tak jsem si šla zahrát dohromady s mamkou, taťkou a mou malou sestřičkou Irmou. Užila jsem si super večer, ale potom už jsem byla ospalá šla jsem do svého pokoje. Ještě jsem si vytáhla svůj deník, abych do něj stihla něco zapsat.

Milý deníčku,
dneska ráno do školy mě doprovodil Max. Potom i ze školy. Bylo to naprosto úžasné. Ty jeho krásné hnědé oči a vlasy. Ale David se dneska choval divně. Říkal mi, abych si dávala na Maxe pozor. To bylo hodně divné. Ale musí se nechat, že má David krásný úsměv. A dneska mi přišel dopis od Dory. Zve mě na své narozeniny. To bude zábava. Už se těším.

Zaklapnu svůj deníček a ještě si čtu. Oči se mi už ale zavírají a proto odložím knížku a klidně usínám.

Omlouvám se, že jsem  dlouho nenapsala žádnou kapitolu. Ale doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit.

Vaše: Jahoda2