Já to vím.

první kapitola

Tak jsme začali. Prolog nebude potřeba, myslím, že souhlasíte. Tak ke klasice. Chvíli klasika a někdy to přeruším. Nevadí to ne?

                                  ***
Procházela jsem se školou a hledala třídu (upozornění nejsem na škole nová, jen je to hotové bludiště). Asi po páté odbočce v levo jsem ji konečně našla. Sedla jsem si na své místo (jsem úplně ve předu u dveří) a četla si. Neuběhla ani minuta a u mě se  objevila Sandra, ta nejotravnější holka školy (vždycky je tu nějaká) "Máš pro mě můj úkol?" Řekla to tak povrchně až by jste jí zabili. "Ne. Musela sis mě s někým splést." A usmála jsem se jak nejmileji jsem v téhle situaci mohla. ( Jak jste asi už pochopili, mluvím k vám v těchle závorkách.). "Já se nepletu." (Je to mrcha) "Tak tentokrát ano." Praštila do stolu. "Já se nikdy nepletu." Řekla to výhrůžně. "A já říkám, že sis mě musela s někým splést." Podívala jsem se jí přímo do očí. (Díky autore za tu statečnost) Chvíli se mě snažila vyděsit tím jejím 'vražedným' pohledem. Tak jsem jí to oplácela tím mím. Vyhrála jsem. (Nečekané co?) "Dobře si ji zahnala do kouta." Otočila jsem se. " "Danny." Je to můj dlouholetý kamarád, můžu dokonce říct od dětství. "Co ty tady?" "Co myslíš? Jsme ve škole?" (Kruci tak to jsem nedomyslela. Moje chyba.) "Neměl si být doma?" "Ne, neměl." "Tak teda kdo?" "Bože kdybych tě neznal tak dlouho.) Zasmál se. (Jo jsem mu pro smích. Nic lepšího nevymyslíš? 'Prosím?' Mlčím.) "Takže jak to jde?" Zakřenila jsem se. (Mimochodem to- prosím- tak se značí autor.) "Jsem ve škole." "Blbá otázka chápu." Pořád jsem seděla. Chtěl ještě něco říct, ale zazvonil zvonek na hodinu. (To jako vážně? 'Jo') Učitel Mesad přišel dvě minuty po zvonění. Jako vždycky nám ukázal ať se posadíme a začal výklad. (Je učitelem matiky. Nemáme ho moc rádi. 'Takový mrzout'. Přesně řečeno.) Polovina třídy ani nedávala pozor a ta druhá jen opisovala. (Tam patřím i já. Něco vědět musím.) Někdo po mě hodil nějaký lísteček. Zase Sandra. (Můžete hádat dvakrát co tam stálo) Hodila jsem to do koše. (Na basket jsem dobrá. 'Jak chceš.' Jsem vítěz.) Hodina se vlekla a já si hrála s tužkou.

                               ***
Konečně konec školy. (Chvála bohu velký skok časem.) Zamířila jsem do kavárny. (Jaká elegance.) Měla skleněné vchodové dveře a před tím malé sezení. Kulaté dřevěné stolky byli prostřené bílými krajkovými ubrusy a židle měli zatočená  opěradla, z vnější strany vyřezávané květinovými vzory. Prošla jsem skleněnými dveřmi. Vnitřní posezení bylo podobné venkovnímu , jen židle měly opěradla s bílým polstrováním. V pozadí hrála hudba. Chladící pult lákal  různými druhy dortíků, sendvičů včetně francouzských specialit. ( Makronky, croasanty, Souflé a podobně, mají to úžasné) Byla tam i otáčecí chladící vitrína. Objednala jsem si čokoládový dort přelitý malinovou polevou s horkou čokoládou. (Jsem tady už typickým zákazníkem.) Čekala jsem na svou kamarádku. Za pět minut přišla. "Čau." "An. Ráda tě vidím." (Andrea celým jménem) "Já tebe taky." "Co se stalo?" (Opravdu? 'Jo.' Jednoslovná odpověď to jako vážně.) "Chtěla jsem se zeptat." "Ptej se, na otázku se ptát nemusíš." Zasmála jsem se. (To jako vážně. Neodpovídej. Prosím.) "Můžeš mi pomoct s jedním problém." "Jakým?" "Jsou tu dva kluci." (Ale ne.) "Chceš abych šla s tebou?" (Že já to příjmu. 'To teda ano') "Jo potřebuju někoho pro případy." "Dobře. Kdy a kde?" "Díky jsi fakt nej. Na náměstí Matějovském v deset o víkendu." "V sobotu?" "Přesně." A objala mě.
(První kapitola končí. 'Omlouvám se že je krátká ale doufám že se líbí.' Taková krátká příště delší aspoň se pokus. 'Ty sklapni.' To píšeš ty, já to jen říkám.)