Kratochvilné Kouzelnické Kejkle

Příčná ulice, 83.

Když se vydáte do hospůdky jménem Děravý kotel, projdete lokál, vyhnete se několika zvláštním lidem a vyjdete ven zadními dveřmi, octnete se v malém prostoru s několika popelnicemi. Přímo proti vám by měla být cihlovaná stěna.
Kdybyste si potom vytáhli hůlku a poklepali několikrát na určité cihly, stane se něco zvláštního. Něco co by obyčejným lidem vyrazilo údivem dech. Kouzelník by ale ani nehnul brvou. Cihlovaná zeď by se rozevřela na dvě části a vy byste spatřili uličku přeplněnou kouzelníky. Není to ale obyčejná ulička. Kdybyste pozorněji prostudovali všechny ty obchůdky a malé krámky, zjistili byste, že jsou plné kouzelnických pomůcek. Zvlástě dobře vypadal jeden obchod, který byl ze všech největší a bylo tam nejvíc lidí. Nebylo divu. Výlohy obchodu vypadaly přímo úžasně. Jako první si asi všimnete všech těch fascinujících mini ohňostrojů. Zářily všemi barvami a sršely po celé výloze. Hned vedle byly na sobě vyskládané krabice různých barev a velikostí. Byly to všeljaké kouzelnické hry a mudlovské karetní triky. Kdybyste ale vstoupili dovnitř, překvapilo by vás to ještě více než ty různé úžasné kouzelnické kejkle ve výlohách.
„Frede!!!" ozval se výkřik, který se nesl celým krámkem. „Georgi neber si to osobně, ale nemám teď úplně čas." zvolal někdo za pultem. To se právě vynořil Fred. Měl na sobě fialový plášť se jmenovkou:Fred Weasley. Jeho ohnivě zrzavé vlasy byly hodně rozcuchané a když si je chtěl Fred aspoň trochu uhladit, otřásl se odporem. Když stáhl ruku z vlasů zpět k očím, měl jí oslizlou nějakou zelenou hmotou. To už se k němu prodíral davem George. „Co to tady děláš?!" křikl na Freda George. „Hledal jsem Ultra dlouhé uši. Frank říkal že by měly být pod pultem. No a potom..." ukázal znechuceně na svou hlavu. George se rozesmál. „Ale proč hledáš Ultra dlouhé uši pod pultem? Ty nevíš že jsou ve druhém patře hned pod Děsivýma dělobuchama?" zeptal se se zdvyženým obočím. „Jasně že vím ale dostali jsme několik stížností, že se veřejnosti tyhle nové nelíbí. Chtějí zpátky starší model." povzdech si Fred a promnul si unaveně oči. V tom si uvědomil, že je má pořád zapatlané tím zeleným hnusem. „Ále no ták!!" zaůpěl Fred a doprovázený Geogovým smíchem se po slepu dotápal do nějaké místnosti, která vyhlížela jako záchod pro zaměstnance. George se s pobaveným úšklebkem postavil místo Freda za pult a začal přerovnávat balíčky s chilli žvýkačkami.
„Ehm..dobrý den. " George vzhlédl k dívce, která na něj upírala blankytně modré oči. „Přejete si?" zeptal se jí. „No víte já..já bych tady chtěla víte no..pracovat. Jestli jestli byste mě přijali. Byla bych vám moc vděčná. Já nějak nemůžu sehnat práci a pracovat tady.. to byl vždycky můj sen." George na ní hleděl s otevřenou pusou. Teď byl v rozpacích on. Tohle se mu moc často nestávalo. Ne, tohle se mu nestalo nikdy. George nevěděl co říct. George Weasley se styděl. Styděl se před holkou. Co se to se mnou sakra děje? říkal si v hlavě. Dívka na něj vyčkávavě hleděla a namotávala si svoje hnědé dlouhé vlasy na prst. „No jo jasně pojď dál." usmál se na ni aby nějak zakryl nervozitu. Pokynul jí aby šla před ním a zavedl ji do zadní čalsti obchodu. Odstrčil pár prázdných krabic a usadil se za stůl. Dívka se posadila naproti jemu. „No tak jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se jí. „Sara. Sara Parkinsonová." „J..jo hezký jméno." Jen se na něj usmála. V tom se k nim donesl Fredům výkřik. „Georgi?! Georgi kam si zase dal te ručník?!" George sebou trhl. „Promiň..já hned se vrátím. ". Přešel na druhou stranu obchodu a vklouzl na záchod. Uviděl tam Freda jak se marně snaží nahnatat ručník. Měl zavřené oči, protože měl úplně mokrý obličej, takže nic neviděl. George stočil pohled na podlahu, kde ležela fialová osuška a hodil ji po Fredovi. Ten se zmateně zapotácel a ihned se začal utírat. Když konecčně otevřel oči a podíval se na svého bratra, došlo mu, že se něco děje. „Co se stalo?" zeptal se ho, ale George jen mlčel a upíral svůj pohled na zem. „U Merlinových kalhot! Georgi už se vymáčkni!" Jeho bratr sebou trhl a podíval se na něj. „Víš teďka sem přišla nějaká holka a chce abysmejí dali práci že jí nemůže sehnat nebo tak něco.." „No a proč ne, výpomoc bysme docela potřebovali." ušklíbl se Fred. „O to nejde..já..když s ní mluví tak ..je mi nějak divně. Nesoustředím se na to co říkám a hrozně se mi potí ruce. Vůbec jí neznám ale je to...je to jiný.." Fred na něj hleděl a nic neříkal. „No a kde je teď?" zeptal se po chvíli mlčení. „Sakra já jsem ale..." s těmito slovy vyběhl George ze dveří. Když si klestil cestu obchodem, srazil pár stojanů s kouzelnými zrdcadly. Bylo mu to jedno. Když konečně dorazil za pult a rozhrnul závěs, kterým se chodilo do skladiště, spatřil Saru. Stála tam a v ruce držela jednu z mnoha krabic, které se kolem ní povalovaly. Prohrabovala se v ní, ale když přišel George, zvedla hlavu. „Promiň omlouvám se já se tam neměla prohrabovat ale všechny ty věci. Jsou úžasné! Jak jste na to všechno přišli?! To jsou výborné nápady všechno tohle..." „To je v pohodě, jsou to jenom staré krámy." řekl jí George klidným hlasem. V tom za ním vpadl dovnitř Fred. „Ahoj. Tak ty se tady ucházíš o práci?" zeptal se jí. „Jo já jsem Sara Parkinsonová. Ty budeš Fred Weasley že?" přejela pohledem jeho jmenovku. Neodpověděl jí. Se zaujatým výrazem na ni hleděl. „Parkinsonová?" řekl nakonec. Sara přikývla. „Co mi to jen..."
„Možná znáte Pansy Parkinsonovou ne?" přerušila ho. Dvojčata se na sebe podívala. Samozřejmě že znali. Když ještě chodili do Bradavic, chodila Pansy do nižšího ročníku do Zmijozelu. A upřímně.. nesnášeli jí z celého srdce. Byla to právě ona, ale hlavně Draco Malfoy co se posmívali Harrymu, Hermioně a všem Weasleyovým. „Z vašeho pohledu soudím, že jste jí znali." ušklíbla se Sara. Když Fred s Georgem nic neříkali, pokračovala. „Pansy je moje starší sestra, ale rovnou vám říkám, že s ní nechci mít už nic společného. Ani s celou mojí rodinou. Ani se Zmijozelem. Málem mě vydědili, když zjistili, že jsem se dostala do Nebelvíru." uchechtla se. „No a právě proto hledám práci. Hned jak jsem dokončila školu, vyhodili mě z domova. Prý se mnou nechtějí mít nic společného. Že jsem zradila jejich hrdost nebo co...Každopádně se moje rodina po pádu Voldemorta skrývá. Ministerstvo neustále hledá Smrtijedy a podle toho, co jsem vám řekla o své rodině, byste mohli tušit, co jsou zač. No a já jsem jim natvrdo řekla, že takhle teda žít nechci a taky jsem jim řekla, že jsem vždy chtěla být ve Fénixově řádu. To je dostalo úplně. Potom už na nic nečekali a normálně mě vyhodili z domu. Dávno mi už bylo 17 takže na to mají právo. " Fred s Georgem na ni hleděli s otevřenou pusou a nedostali ze sebe ani slovo. Když si Sara uvědomila, co všechno řekla, trochu se začervenala. Po chvilce mlčení se jí George zeptal: „No a máš teda kde bydlet?" Usmála se. „Bydlím U Děravého kotle, ale znáte to. Tam to není nic moc." George se uchechtl. „To ne no pamatuju si jak jsme jednou s Fredem vytáhli ze záchoda.." „Jsi přijata!" přerušil ho rychle Fred „c...cože" zmateně zamrkala. „No jo jsi perfektní kandidátka. Myslim, že nikdo na světě se nehodí na přerovnávání krabic víc než ty. " Sara se zasmála. „Já vám hrozně děkuju jste skvělý tady nuda nebude!" A než jí v tom stačili zabránit, oba je letmo objala. „Tak fajn Saro můžeš jít teďka se mnou? Dám ti hábit a ukážu ti obchod." usmál se na ni George. „Jasně díky." odpověděla a vyšla zpoza závěsu zpět do obchodu. „Je skvělá!" naznačil George ústy Fredovi a zasněně se dotkl místa, kde ho předtím objala. Fred se jenom uchechtl a zmizel někde za hromadami krabic.

Takže to byl můj úplně první příběh na Wattpadu:D. Já jsem potterhead takže je mi úplně jedno jestli je ten příběh příšernej, hlavně aby tam bylo něco o HP😂. Dejte vědět jestli se Vám to líbilo. Jestli jo, vydám další díl😉.