Kratochvilné Kouzelnické Kejkle

Pořád jsou mezi námi

Fred s Georgem stáli na prahu svého krámku ale hrůzou neudělali ani jeden krok dovnitř. Jejich milovaný obchod byl úplně v troskách. Malá košťátka, ale i miniaturní létající Fordy Anglia, létaly po celém krámku. Barevné ohňostroje vybuchovaly na těch nejméně pravďepodobných místech a všechny stojany ležely sražené na zemi. Obživlé, jinak úplně všední věci si pochodovaly po podlaze jak se jim jen zlíbilo.
Stojan s mudlovskými kouzly se proměnil v hromadu třísek a karty poletovaly až u stropu. Nad vší tou spouští se vznášel obláček jemného prachu.
„Co se to tady sakra.." zakoktal se Fred. „Noo to je síla!" vydechl zděšeně George. „Vypadá to tady skoro hůř než u nás v pokoji nemyslíš?" nervózně se uchechtl.
Uprostřed všeho toho zmatku se zjevila postava. Spíš silueta. Postava se pomalu přibližovala ke dvojčatům. Fred s Georgem se jediným pohledem domluvili, a oba vytáhli svou hůlku. „Počkejte." pronesla postava chraplavým hlasem. Pomalu si začala sundavat kápi.
„Saro?!" vydechl užasle George. Když si totiž ona bytost sundala plášť, objevila se pod ním vyděšená dívčí tvář, kterou lemovaly dlouhé hnědé vlasy. Upřela na ně své blankytně modré oči, ze kterých se řinuly slzy.
„Saro co se stalo? Co se tady děje? Jsi v pořádku?" vyptával se Fred.
„Já? jo já jsem v pohodě ale jenom.. já.." roztřeseně odpověděla a v ten moment se sesypala na zem. George byl v okamžiku u ní. Hladil ji po zádech a utěšoval ji. Když se Sara aspoň trochu vzchopila, pokusila se postavit. Fred jí ihned přistrčil to, co zbylo z jednoho stojanu a Sara se posadila.
„Tak co se stalo?" zopakoval George svou otázku. „Za to můžu já." začala posmutněle Sara. „Když jste odešli slavit, tak jsem odešla do skladu. Něco mě napadlo. Chtěla jsem vám udělat radost a trochu to tam uklidit. Tak jsem se do toho pustila, když v tom někdo zazvonil. Bylo zavřeno, tak mě zajímalo, kdo to je. Přešla jsem ke dveřím a odemkla jsem. Musím přiznat, že jsem se trochu bála, protože už byla tma a v Příčné nebylo ani živáčka. Tak jsem pomalu otevřela dveře, ale nikdo za nimi nebyl. Vyšla jsem na ulici a rozhlížela se. Pořád jsem nikoho neviděla, tak jsem se rozhlížela na všechny strany, ale stejně jsem nespatřila nikoho, kdo na ty dveře zabouchal. Rozhodla jsem se vrátit do krámku, ale nestihla jsem to. Přešla jsem ke dveřím a chtěla jsem za sebou zavřít, ale najednou dovnitř vlétla košťata."
„Košťata?!" přerušil ji hlasitě Fred. „Jako naše mini košťata? Z obchodu?" zeptal se George. „Ne." vzdechla Sara. „Opravdová košťata. No a kdo na nich asi seděl.. moje milá sestřička a pár kamarádíčků Smrtijedů."
„Smr-Smr- cože?!" vyjekl George. „Smrtijedi? Jakto? Vždyť oni... počkej.. cože? Ale Ty-víš-kdo přeci.. ne?" vykoktal ze sebe Fred. Sara se pousmála a už trochu smutněji dodala.„Jo, tuhle reakci jsem tak trochu čekala. Většina lidí si myslí, že když byl Voldemort konečně poražen, nezůstane po něm na Zemi už žádná stopa. Většina bývalých Smrtijedů se stáhla a přestala se veřejně ukazovat. Sami víte, že jich bystrozorové spoustu pochytali. Ale někteří takhle obezřetní nejsou. Sice už to nejsou ti, kteří stáli po boku pána zla v bitvě o Bradavice, ale zase je to tvz. mladší krev."
„Zmijozeláci." zavrčel Fred. Dvojčata dobře věděla o tom, že někteří studenti ze zmijozelské koleje se dobrovolně k pánovi zla hlásili. Pouze na sebe pohlédli a oba najednou vyhrkli „Malfoy!"
„Jo, ten je ale jeden z mála." povzdechla si Sara.
Najednou všichni ztichli.. došlo jim, jak je situace vážná. Co když se to vrátí? Co když na svět přijdou temné a nebezpečné časy?
„Ale né." pronesl do ticha George. Sara s Fredem s sebou trhli. Oba byli ponoření do svých hlubokých myšlenek a Georgův hlas je dokonale vylekal. „Nevrátí se." řekl George tónem, kterým jakoby chtěl ujistit i sebe. „Sami jsme ho Frede viděli, jak zmizel. Jak ho Harry porazil. Úplně jako by se rozplynul a nic po něm nezůstalo. Vůbec nic. Nevrátí se." zahleděl se Fredovi do očí pohledem, který ho měl ujistit. Podpořit a utěšit zároveň.
„Taky to nemusí být Voldemort no ne?" pronesla Sara třesoucím se hlasem. „Může to být úplně někdo jiný, nebo to prostě může být jen skupina Smrtijedů. Možná se chtějí pomstit za jeho pád nebo prostě chtějí zpět temné časy kde byli na vrcholu oni a měli naprostou nadvládu nad mudly.
„Přátelé, kamarádi." přerušil ji Fred. „Navzdory tomu, že mne nesmírně tato debata s vámi baví, měl bych návrch. Vzhledem k tomu, že mi právě ohňostroj málem ustřelil hlavu a už několikrát jsem šlápnul do něčeho, co až hrozivě vypadá jako vylitý odpad, bych se vrátil zpět k tomuto problému." a prudce rozmáchl ruce až Gergovi málem vypích oko.
„Fajn. Jo maš pravdu." přikývl George a chránil si rukama obličej. „Saro? Jseš v pohodě? Nebolí tě něco?" stočil svůj pohled zpět k dívce. „Ne je mi fajn. Jenom... Oni mi vzali hůlku." upřela své velké oči na dvojčata. „Když vlétli dovnitř, začali metat kouzla do všech koutů. V takových situacích mě nenapadají žádná kouzla tak jsem se jenom skrčila u dveří a doufala jsem, že si mě nevšimnou. Potom kolem mě proletěl někdo tak blízko, že mě málem srazil. Jen jsem cítila, jak mi vytrhává hůlku z ruky. Chtěla jsem ji bránit, ale držel ji moc pevně. Bez hůlky jsem byla úplně bezmocná a tak jsem se běžela svhovat do skladu. Někdo mě na koštěti pronásledoval a tak jsemza sebe hodila jednu krabici. Slyšela jsem nějaký křik a pád z koštěte. Asi to nečekal. Doběhla jsem do skladu a pořád jsem utíkala dozadu. Byla tam nějaká stará skříň tak jsem se do ní schovala. Pak se stalo něco, co jsem rozhodně nečekala. Takový svištivý zvuk a ta skříň se jakoby otřásla. Potom jsem měla pocit, jako bych jela výtahem."
„Rozplývavá skříň." vysvětlil Fred.
„To je taková věcička, která tě dopraví na jedno určité místo." dopověděl George když spatřil Sařin nechápavý výraz. „Jsou vždycky v páru takže by se dalo říct, že se jaksi teleportujueš do té druhé."
Sara na něj chvíli jen civěla a potom vyhrakla „No každopádně jsem se ocitla v nějaké místnosti. Vylezla jsem ze skříně a rozhlédla se. Byla to obrovská komnata. Skoro nebyl vidět strop. Tyčily se tam vysoké hromady nějakých nepotřebných kouzelnických krámu. Ale všechno bylo trochu zčernalé. Jakoby by tam byl před nějakým časem velký požár."
„Jo tak to byla Komnata nejvyšší potřeby. Ten požár tam opravdu byl a to když se Harry utkal s Malfoyem v bitvě o Bradavice. Jeden z nich, Crab nebo Goyle tam omylem vyslal nějaký hrozně nebezpečný požár a Harry, Ron i Hermiona mu jenom těsně unikli. Osobně se divím, že je komnata ještě naplno funkční, potom co se v ní stalo." vychrlil ze sebe rychlostí blesku George. „Hele nechceš to dopovědět za mě?" usmála se na něj slabě Sara. „N..Ne promiň." sklopil hlavu a tváře se mu zbarvily do odstínů jeho vlasů.
„Tak fajn. No když jsem dorazila do té Komnaty nejvyšší nouze, nebo jak to bylo, tak jsem se trochu bála. Jak se dostanu zpátky? Jest'i se vůbec někdy dostanu zpátky a  tak dále... Ale daleko víc mě uchvátily ty věci. Sice byly trochu ohořelé, ale to byste mi nevěřili na co všechno jsem tam narazila."
„Hele Saro nic proti, ale.." přerušil ji Fred. „Moc rádi bychom di to poslechli, ale co to trochu zrychlit?" Povzbudivě se na ni usmál. „Jo jasně promiň.." zakoktala se. „No a jak jsem se tam tak rozhlížela, tak z pod jednoho křesla vyletělo něco modrého. Bylo to malé asi jako menší trpaslík. No já se toho strašně lekla a zacovala jsem zpátky do skříně. Ta se za mnou zabouchla a zase jsem měla ten divný pocit. Po pár vteřinách jsem se ocitla zpátky tady. Už jsem neměla sílu nic dělat tak jsem si lehka a okamžitě jsem usnula. No a jak jste přišli, tak jste mě probudili."
Dvojčata na ni ještě chvili civěla, když si oby uvědomili, že už domluvila. „No téda. Měla jsi perný den, co?" prohodil ledabyle George. Sara se na něj jen dívala, ale už nic neříkala.
„Tak fajn děcka." pronesl Fred do ticha. „Co kdyby jsme to tady trochu uklidili?"
„Jo, jasně to by šlo." souhlasili oba zbývající.
„Víte, ale já vám asi moc nepomůžu." povzdechla si Sara. „Vzali mi mojí hůlku. „To je smůla." zaskučel Fred rádoby nešťastným hlasem. „Jo, proboha Saro." přidal se George. „Jak to bez tebe jenom zvládnem?"
„Hele hele." ušklíbla se. „Jsem si jistá, že si poradíte."
„To je možné." zamyslel se Fred. „Páni díky to by nás nenapadlo."
VŽUUM... přerušii Freda svištivý zvuk. Těsně nad jejich hlavami prolétla skupina Trpaslinek. Očividně byly všechny na větvi z toho, že letí.
„Fajn, konec srandiček, nebo nám na hlavu ještě spadne celá střecha. pronesl George trochu pobaveným hlasem.
Dvojčata se postavila doprostřed krámku a stoupla si k sobě zády. Oba najednou zvedli hůlku a začali s ní složitě mávat a něco si mumlat. Najednou se všechny věci ve vzduchu jako zázrakem zastavili. Za pár chvil se opět rozlétly na všechny strany, ale než stačily dopadnout na zem, nebo na jeden ze stojanů, samy od sebe se opravivaly. Roztržené karty se opět spojily, plástě se samy sešívaly, pášky se vracely zpět do svých nádob a z barevných skvrn na zemi se opět staly Záškolácké zákusky.
Postupně se obchod dostával do původního stavu. Když se i ta poslední mince zařadila do kasy, zavládlo ticho. „Tak jo to by bylo." vydechl Fred. „A teď, šupky do postýlky." zívl George. Protáhl se a snažil se vzpomenout na všechny věci, které se mu dnes staly. Byl to mimořádně náročný a dlouhý den, ale věděl, že si ho velmi dobře zapamatuje.

Tak jo, tady máme další kapitolu. Trochu jsem se rozepsala, takže doufám, že vás to nenudilo😄.
Budu ráda za váš názor a rady do příště😘🙏🏼.