Když jsem přišla převlékla jsem se do sportovních kraťasů a tílka, vzala jsem si tenisky a mobil se sluchátky a šla jsem si zaběhat.
Moje pravidelná trasa byla asi 7 kilometrů, ale dneska se mi nechtělo vracet se domů, takže jsem si místo sedmy kilometrů zaběhla jedenáct.
Koukala jsem kolem sebe a poslouchala písničky.
Když jsem doběhla do ulice kde bydlí Mona, viděla jsem jak tam stojí před domem s Natem a líbají se.
Začala jsem plakat a utíkala jsem k Tamině, která bydlela o ulici dál.
Byla jsem smutná a měla jsem vztek. Smutná, kvůli tomu, že sem tam místo Mony nestála já a naštvaná, kvůli tomu, že když už si nevybere mě, což je celkem pochopitelné, mohl si vybrat jakoukoli holku na škole, ale on si vybral tu sprostou lehkou dívku, když to řeknu slušně. Jak já tu holku nenávidím. Doběhla jsem před dům, kde bydlí Tami a zaklepala na dveře.
Tami otevřela s uslzenýma očima.
"Ahoj Ann." řekla a vypadalo to, že má stejnou náladu jako já.
"Ahoj Tami, co se stalo."
Tami mávla rukou jako pokyn, abych šla dovnitř.
Sedli jsme si společně na gauč.
"Tak co se děje Tami ?" zeptala jsem se znovu, protože nesnáším, když se moje kamarádky trápí.
"No, víš potkala jsem Caleba."
"A co se stalo?"
"Vlastně jsem ho ani tak nepotkala, víš jak jsme byli na obědě ve městě, tak já než jsem odešla domů viděla Caleba jak se líbá s Monou a dost mě to vzalo, když na plese tancoval se mnou."
"Ta svině." zakřičela jsem a vyběhla z domu. Běžela jsem za ní a v tu chvíli mi bylo úplně jedno co se stane až to udělám.
Přiběhla jsem tam, furt tam byla s Natem, ale už se nelíbali. Stála jsem tam a chtěla jsem Moně něco říct, ale nešlo to. Pro tuhle situaci jsem nenacházela vhodná slova a pak mi najednou prostě vystřelila ruka a přistála na Monině přelíčeném obličeji. Mona se okamžitě chytila za tvář začala na mě křičet.
"Ty jedna huso, co si to dovoluješ."
Ale já jí neodpověděla, jen jsme na sebe s Natem koukali.
A já už jsem to nevydržela a prostě jsem utekla. Ani jsem nevěděla jak mi je, měla jsem smíšené pocity.
Běžela jsem někam, ani sem nevěděla kam. Měla jsem všechno rozmazané a chtělo se mi znovu brečet.
Doběhla jsem do lesa, bylo tam ticho tak jsem si tam sedla na zem a přemýšlela jsem.
"Ahoj." vyrušil mě hlas.
"Jsem Wren."
"Ahoj." řekla jsem s velkou nejistotou v hlase.
"Jsem Annabell, ale říkej mi Ann."
"Jasně, moc hezký jméno."
"Díky, ale to jméno se mi moc nelíbí. Chtěla bych se jmenovat Meddie."
"Hele jak by ses měla jmenovat jako kluk ?"
"No když jsme se o tom bavili s mamkou tak říkala, že mě táta chtěl pojmenovat Hubert a mamka Daniel. A ty jako holka ?"
"No, táta byl tak trochu šlílenec, takže mě chtěl pojmenovat Boo a že kdybych byl hodnej tak by mi říkali Booinka a kdybych byl zlobivej tak by mi říkali Booina, ale mamka byla normální a chtěla mě pojmenovat Rut."
"Aha, moc pěkný od teďka ti budu říkat Boo."
Oba jsme se začali strašně moc smát.
Najednou mě Wren začal táhnout někam za ruku.
Strašně jsem se bála.
Začala jsem křičet, ale k ničemu mi to nebylo.
Pak jsem jen ucítila palčivou bolest na tváři.
Ten parchat mě praštil.
"Drž hubu." zařval a já se lekla a radši jsem mlčela.
Dal mi něco na pusu a pak už jsem byla doma.
Teda alespoň jsem si ti myslela ale omyl. Když sem otevřela dveře viděla jsem jen dlouhou tmavou chodbu, ale pak najednou začalo něco strašně hlasitě houkat. Nedalo se to vydržet, tak jsem rychle zabouchla dveře a ono to ustalo, byla jsem ráda, myslela jsem, že mi praskne hlava.
Tohle mě vyvedlo z omylu, že jsem doma, ale všechno vypadalo tak stejně.
Vzala jsem židli a mrštila s ní o okno, to okno se rozbilo, ale tam byla jen zeď. Začala jsem panikařit.
"Ahoj, odsud se nedostaneš, jedinou cestou je jít tou chodbou, ale tam se nedostaneš, protože jakmile ten zvuk uslyšíš déle jak 38 sekund omdlíš."
"Pusť mě odsud Wrene, nebo jak se vlastně jmenuješ."
"Nechce se mi a vlastně se nejmenuju Wren jsem...
Pokračování příště...
706 slov a třetí kapitola je na světě.
Budu ráda za každý komentář a hlas.
#ILoveWritting #LoveIt #Blondie #LoveU
