VŽDYCKY KŘIČELI.
Moje kořist uklouzla v blátě, zakvílela a trhla hlavou, aby se podívala, jestli ji doháním.
A já ji doháněla.
Kořist našla pod chodidly pevnou půdu, odrazila se a vzápětí už pádila pryč. Já jsem se svými chodidly při pronásledování sotva dotýkala země a mé krátké nohy bez potíží překonávaly její panický pokus o běh.
Chytila jsem ji za paži a silně s ní škubla. Sesunula se k zemi a ten zvuk, který unikl ze rtů, zatímco se zoufale pokoušela vstát, byl spíš zvířecí než lidský.
Ten křik nesnáším.
Stáhla jsem z opasku dvoje želízka a spoutala jí zápěstí a kotníky.
,,Ne, ne, ne, ne,'' vyrážela ze sebe přiškrceně, když jsem k poutům na rukou připínala řetěz. ,,Já to neudělala!"
Jejích protestů jsem si nevšímala. Ovinula jsem si konec řetězu kolem zápěstí, vytáhla ji za nohy a vlekla ji za sebou kolem polorozbořených dřevěných chatrčí.
,,Já to nebyla, já ho nezabila!" nevzdávala se kořist a začala sebou divoce, téměř křečovitě škubat. Probodla jsem ji pohledem.
,,Ještě v tobě zbylo trochu lidskosti, viď?" hlesla a natočila krk k číslu nad čárovým kódem na mém zápěstí.
Strnula. Očima přejížděla od čísla 178 vytetovaného na mé kůži k mé tváři a nakonec znovu vyjekla.
Ne. Ve mně nic lidského nezbylo.
