Rok. Byl to přesně rok od doby, co zde ty zlaté pačesy viděla poprvé. Vystoupil z vlaku číslo dva tisíce osm set třicet dva. Každý den vystupovali ve stejnou dobu. Ona to vnímala jako osud, avšak on o ní neměl ani tušení. Jejich vlaky však, ať už to osud byl či ne, opravdu vždy dorazily přesně na čas. Ve stejnou minutu, ve stejnou vteřinu. Oba vystupovali vždy z vagonů naproti sobě. A oba měli stejnou cestu. Jeho blond kudrnaté vlasy dokázala rozeznat i v davu lidí, ovšem na jejich zastávce vystupovali jen oni. O to více si užívala jeho přítomnosti, o to více se jí to vše zdálo jako osud. Nikdy z něj nespustila oči, pouze v případě, že náhodou zavadil pohledem o něco jejím směrem. Na ni se však nikdy nepodíval. Jako by snad neexistovala - a přeci se v jeho blízkosti cítila výjimečná. Jeho aktovka se pohupovala pár metrů před ní a ona se musela snažit, aby jí neutekl. Dnes šel příliš rychle, nejspíše někam spěchal, ale ona se nechtěla ztratit z jeho blízkosti. Pokud ovšem za jeho blízkost považovala těch deset metrů, které je dělily. Přeci jen nechtěla, aby si myslel, že ho pronásleduje. Nebyla by to lež, jenže to si ona neuvědomovala, nebo si to nedokázala připustit. Nedbala na to, že zachází až moc daleko. Občas byla její mysl natolik zaměstnaná chlapcem, že si spletla branku k jejímu domu. Občas na něj myslela tolik, že místo svého jména diktovala to jeho. Kdo by se však na tu její roztomilou tvářičku zlobil, že? Blonďatý chlapec se ve svém domě ztratil tak rychle, že slečna Stalkerová musela ještě chvíli stát na místě, než se vzpamatovala. Kam asi její chlapec tak spěchal?
ČTEŠ
Slečna Stalkerová
Short StoryJak už její příjmení napovídá, ani ona nebyla bez hříchu. Ráda sledovala svého chlapce na cestě domů. Kdo by jí to zazlíval? Měla svého chlapce ráda. On se to však dozvědět nesměl, a tak její láska zůstala skryta. Cover od úžasné @KatieAlretha ♥
