Bylo to normální červnové odpoledne jako každé druhé. Obyvatelé Princetonu si užívali okolí Carnegielake. Děti běhali kolem a hlasitě se smáli, páry venčily své psy při západu slunce, nebo se šly jen projít. Studenti blbi v trávě a někteří se učili. Byl to příjemný teplý den a člověk by řekl, že jsou všichni opravdu šťastní. Nebylo ale tomu tak.
Nikdo nemohl tušit, že každý jeden studen přemýšlí v duchu nad tím, kde pravě může být Steffany Evans, která před 2 měsíci zmizela. Každý rodičů, který byl se svým dítětem tiše truchlil a modlil se za rodinu Evansových. Celé město o tom mluvilo a nebyl nikdo, kdo by o tom nevědel, nebo aspoň neslyšel. Za to ale nikdo nevědel, co s tím. Kde Steffany je ani to, co se vlastně stalo. Zmizela, ze dne na den, jakoby nic.
Kamarádů moc neměla, aby věděli kdy a kde ji viděli na posledy. Měla jednoho zkutečného kamaráda, jak o sobě sám Fabian Poused policii řekl. Vídali se často, ale stejně věděl, že před ním má tajemství. Policii zmínit, že se poslední dny před zmizením chovala opravdu divně. Byla ve stresu a všeho se bála. Každého hluku, nebo rychlejšího pohybu. Vše ji děsilo a chovala se nepřirozeně. Obvykle totiž byla tichá a klidná, ve vlastním světe nebo s hlavou v knihách a sluchatky v uších. I když měla svůj svět, byla si s Fabianem blízko, jako s nikým jiným. Stali se z nich sousedi a později nejlepšími přáteli, když se Steffany rodina v jejich 7 letech přestěhovala do Princetonu. Kdyby to tehdy neudělala...
Nad tímhle vším Fabian přemýšlel, když seděl sám u Carnegielake. Ty myšlenky mu naháněli husí kůži. Snažil se odreagovat pohledem na okolní svět, na studenty co se baví a smějí, na rodiče co se koukají na své děti, jak si hrajou a taky na malou holčičku, které zrovna utekl míč kamsi k jezeru. Viděl ji zmizet v hustém křoví na břehu. Musel ji pozorovat a dát pozor, aby se ji něco nestalo, i když ji neznal. Nikdo nevěděl, kdo stojí za zmizením Steffany a mohl tu klidně být mezi všemi dětmi a vyhlížet další obět.
Nad těmi myšlenkami zakroutil Fabian hlavou. Nechápal, kde se to v jeho hlavě bere, ale nemohl to zastavit, vždy myslel na nejhorší. A jeho intuice byla zřejmě správná, když uslyšel křik oné holčičky, co před chvílí zmizela v křoví mezi větvemi a listy. Byl to křik přímo zoufalý a dost silný na to, aby ho donutil z lavičky vstát a bežet. Běžet k té holčičce a zjistit zda je v pořádku a co se ji stalo. Cítil na sobě pohled všech lidí okolo, když probíhal podél břehu jezera.
Když doběhl na místo a našel malou zrzku plakat v klubíčku v trávě, lehce ji objal. Kolem nehrozilo žádné nebezpečí, to si myslel.
,,Co se stalo? Jsi v pořádku?" opatrně promluvil na to dítě a čekal co mu sdělí. Byl zvědaví proč tak zoufale křičela. Nevypadala, že by ji něco bolelo.
,,Uhm.." fňukla dívenka a malým dětským prstem ukázala směrem ke břehu jezera a poté si zakryla oči. Až když se Fabian zvedl do stoje a přistoupil blíž k jezeru. Uviděl to co si nikdy nepřál vidět. Přesně to čeho se nejvíce obával. Na hladině leželo tělo, tělo dívky a měla prostřelenou hruď. Do obličeje nebylo vidět, jelikož tělo leželo zády nahoru. Tělo bezduše plavalo na hladině a dlouhé blond vlasy vlály okolo. Mohla to být skutečně ona.
,,Steffany?" šeptl Fabian se strachem a slzami v očích.
ČTEŠ
Suicide Diary (CZ)
Teen Fiction-Princeton, New Jersey- ,,Jeji smrt byla nahlášena jako sebevražda" ,,Pf, takova hloupost." Vedli jste si někdy deník? Někdy můžou být takové denní zápisky osudnými. -------- Nalezeno tělo. Nejspíš Steffany Evansové. Vražda nebo sebevražda?
