Školními chodbami se ozýval hluk. Studenti si hleděli každý svého. Bavili se ve skupinkách, spěchali na hodinu, nebo se učili na testy těsně před hodinou. Nebylo místo kde by byla chvilka klidu a to Fabianovi drásalo nervy, vzhledem k událostem co se staly minulý týden. Bylo toho na něj moc. Vyšetřování policie, rodina musela identifikovat tělo, i když si ani oni sami nebyli jisti zda je to ona. Tělo bylo prý ve vodě dost dlouho a pohled na její tvář byl moc těžký. Ani Steffany otec nedokázal říct, zda je to skutečně ona. Manželé, Ben a Amanda Evansovi se ale shodli na tom, že to ona nejspíš bude a plánovali v nejbližší době pohřeb. To vše se dozvěděl Fabian od svých milujících rodičů. Bylo pro ně strhující vidět chlapce se zlomeným srdcem každý sen v slzách, nejedl, nepil, byl jako bez duše. Jediné co, tak chodil do školy a učil se, i když mu rodiče nabízeli, že může pár dní či týdnů zůstat doma. Odmítl.
Nechtěl být doma sám se svými myšlenkami a vzpomínkami na svoji nejlepší kamarádku, skoro sestru, kterou znal od dětství a prožil s ní toho mnoho. Bylo pro něj lehčí dávat pozor v hodinách, které ho nezajímali a jiné ani nebyli. Neviděl smysl v ničem z toho co mu profesoři každý den tloukli do hlavy. Proč je tak důležité se učit, když lidé umírají? Život je krátký na to ho takhle promrhat. I když měl tyhle myšlenky, učil se, jako nikdy předtím. Nutilo ho to myslet na něco jiného než na Steffany. Celý den se zabýval jen studiem a byl rád, že to kompletně zaplnilo jeho mysl. Jediné kdy na ní myslel bylo ve spánku. Zdály se mu o ní sny téměř denně. Ať už noční můry, kdy ji viděl běžet ve tmě a volat o pomoc, nebo hezké sny, kde se mu vraceli vzpomínky na společné chvíle.
Všichni zmlkli, když si všimli partičky, která procházela školními chodbami. Skupina těchto maturantů byla až moc dobře známá. Hlavně proto, jak špatně se chovali k mladším studentům, ale vlastně i ke svým spolužákům. Všichni je nenáviděli, i když se to báli říct nahlas. Nikdo se s nimi nechtěl zaplést a radši je úspěšně ignorovali. Jediný oční kontakt naháněl hrůzu všem.
Fabian je nenáviděl nejvíce. Craig Ryan, Rory Hilfig, Elliot Blake a pak jejich-nejspíš-přítelkyně BrandyRaynolds, Rachel Johnoson a Kira Frey. Nejvíc nenáviděl Craiga, věděl jak zlý člověk to je a věděl jak špatně se choval i ke Steffany. Všichni si jí dobírali buď podle vzhledu, nebo toho, že se baví jen s Fabianem. Neopouštěl ho pocit toho, že to oni jí mohli něco udělat. Byla to taková parta co byla pořád spolu a táhli za jeden provaz. Přemýšlel, jestli by byli schopni i někoho opravdu zabít. Třeba Steffany.
Před první vyučovací hodinou nového týdne, 3 dny po nalezení těla, rozhlas řekl, aby se všichni studenti dostavili do tělocvičny. Chvíli trvalo, než se tam 500 studentů nahrnulo a usadilo. Fabian očekával proč tam mají být, chystali se oznámit Steffaninu smrt. Nevěděl, jestli to chce slyšet, byl z toho zmatený. Bál se toho to opravdu slyšet to někoho říct nahlas. Zvlášť někoho kdo ji neznal.
Tělocvičnou zavládlo ticho po tom, co se ředitelka Quirroniová dostavila do tělocvičny a vzala si do ruky mikrofon. Fabian se bál jejich slov. Nevěděl co od toho čekat. Co když bude brečet? Co když o Steffany budou žáci mluvit ošklivě? Byla spousta faktorů, kterými se mohla celá situace zkazit, a to ho děsilo. Po chvíli přemýšlení nad tím zatřásl hlavou a přestal o tom přemýšlet. Jen poslouchal a čekal, jako ostatní žáci.
,,Děkuji, že jsem se sem všichni dostavili,'' začala ,,bylo to narychlo, vzhledem k okolnostem.'' Tady se zadrhla a hlasitě polkla. ,,Jsem nucena vám oznámit nemilou zprávu, která se v pátek odpoledne rozkřikla po městě. A to tu, že tělo maturantky, Steffany Evansové, bylo nalezené v Carnegie lake. Její smrt byla nahlášena jako sebevražda.'' Tady už ji začaly slzet oči a její hlas se chvěl. To ale Fabiana dopálilo. Sebevražda? Věděl, že tohle je z hlavy její matky, ale nehodlal to řešit. Nedávalo mu smysl, že by se chtěla zabít a nic mu o tom neřekla. Byla pro něj jako sestra. ,,Byla nalezena v pul 4 odpoledne, svým blízkým přítelem.'' Setřela si kapesníkem slzy, co ji utekly. Všichni se v tu ránu podívali na Fabiana. Včetně Elliota. Tu dívku skoro neznal, ale i tak ho zpráva zasáhla víc, než sám čekal. Když se podíval na své kamarády a uviděl mírný strach v jejich očích, byl překvapený ještě víc.
,,Prosím vás tedy všechny o minutu ticha a modlete se za tu dívku i její rodinu.'' Dokončila krátkou řeč ředitelka a poté o krok odstoupila od mikrofonu. Slzy ji tekly, ale už je nestírala. S hlavou skloněnou i za přítomnosti ostatních profesorů držela minutu ticha, stejně jako všichni žáci. Jako Fabian. I Elliot, dokonce i jeho rebelská parta, které je vše jedno, byli zticha.
Minuta uběhla a ředitelka prohlásila tiché 'děkuj'. ,,V sobotu, v 11 hodin dopoledne bude mít pohřeb, ale jen pro rodinu a nejbližší. Teď se můžete rozejít do tříd, a ještě než to uděláte-'' znovu se odmlčela, aby našla správná slova. ,,-pamatujte, že je život krátký a važte si všeho,co máte, než bude pozdě.'' S tím odešla a vlna studentů se začala hrnout z tělocvičny zpět do třídy. Některé holky brečely a někteří si o tom jen povídali. Ozývali se věty typu 'chudák holka', 'byla tak mladá' nebo i 'sice jsem jí neznala, ale tohle je strašné'. Všichni se tvářili tak důležitě. Fabianovi z té falešné starosti bylo zle. Rozhodl se to zabalit a ještě před první hodinou odešel domů. Cestou po chodbě si všiml její skříňky polepenou nápisy 'chybíš nám' nebo 'odpočívej v pokoji' a i pár zapálených svíček. Zakoulel nad tím očima, setřel slzu co mu utekla z koutku oka a rozrazil hlavní dveře školy, kterou následně opustil a jel domů.
***
Elliot procházel chodbou společně se žáky z jeho ročníku a zastavil se u Steffaniny skříňky. Viděl všelijaké svíčky a nápisy vyjadřující soustrast. Koupil si svíčku u holky, co se z toho snažila co nejvíce vytěžit a zapálil ji svým zapalovačem. Ano, kouřil. Nijak se mu to nelíbilo, ale díky Craigovi si na tom vytvořil závislost a bylo pro něj téměř nemožné se jí zbavit. Zapálil svíčku a podíval se na skříňku a všechny ty světla a dárky. Trochu si nad tím povzdechl a mlčky se odebral do třídy.
,,Vůbec mě neposloucháš, že ne?'' vztekala se Brandy, že ji nevěnuje pozornost, když mu vyprávěla, že její rodiče nebudou celý víkend doma a zvala ho k sobě. Tahle holka se ho už dlouhou dobu snažila velice 'nenápadně' sbalit, nebo nějak dostat k sobě domů. Vždy ji odbyl tím, že už něco má. Ne, že by Brandy neměl rád, měl. Rozuměl si s ní nejvíc z party a právě proto ji odmítal. Věděl, že taková není a snaží se jen dorovnat Rachel s Kirou, takže kdyby se mezi nimi něco stalo, musí to být přirozené. Ale neřešil to. Sám si někdy připadal podobně, že mezi ně taky nepatří, ale byli to jeho jediní přátelé, kterým opravdu věřil a to měnit nechtěl.
,,Nečekejte na mě.'' Zakřičel na ně přes chodbu, když se všichni z party odebírali domů. Měli odpolední vyučování a tak byli štěstím bez sebe, že už jsou volní a můžou jít domů, nebo trávit čas společně venku. Elliot na to ale neměl náladu. Cosi ho stále nutilo přemýšlet nad tou holkou a tím jejím kamarádem. Fredem? Nebyl si jistý jeho jménem, ale znal ho ze třídy.
Po několikáté a naposledy procházel kolem Steffany skříňky, někdo u ní ale stál. Čím blíž byl k té osobě, tím víc si uvědomoval, kdo to je. Školník. Zhasínal a sbíral všechny svíčky, psaníčka, plyšáky i květiny do krabice a vzdychal nad tou nešťastnou událostí.
,,Dobrý den chlapče, myslíš, že bys mi mohl pomoci?'' poukazoval na jednu z krabic. Elliot se sice už těšil domů, ale byl slušně vychovaný, a tak přikývl. Sebral krabici a odebral se se školníkem do sklepa. ,,To víš, je to tragédie, ale nemůžu riskovat, aby tahle škola vyhořela.'' Bylo vidět, že ho ta situace netěší. Pořád dokola vzdychal a utíral si imaginární pot z čela, když šli po schodech dolů, směr sklep.
,,Tady to polož a můžeš jít.''
Už, už byl Elliot na odchodu, když si něčeho všiml. Knihy, nebo zápisníku? Byl navrchu té krabice a byl zajímavě pomalovaný. ,,Co je to?'' Vzal knihu do ruky a prohlédl si její hnědé desky. Nic napsaného tam nebylo, jen čárový kod a firma, která knihu vyrobila, na zadní straně.
,,Nevím, leželo to tam.'' Odpověděl školník lhostejně. ,,Zítra to tam asi všechno vrátím, kvůli úctě k mrtvé.''
Elliotovi se najednou vůbec nelíbilo, jak školník mluví. Jakoby to, že zemřela, byla přítěž. Otevřel desky knihy, hned na první listu stálo. 'Soukromý deník Steffany Evansové (Přísně tajné)' a pod tím tiskacími a velkými písmeny 'nepovolení po přečtení zemřou'. Vzhledem k okolnostem to Elliotovi nahnalo husí kůži, ale nezdálo se mu rozumné, aby to bylo v rukách školníka, nebo druhý den, přístupné veřejnosti. Netušil jak se tam deník mohl dostat, ale nechtěl to nechat jen tak. Když byl školník zády, strčil si deník pod svoji černou mikinu a s rychlým rozloučením utíkal ze školy pryč. I když ho ukradl, neměl tušení, co má dělat s deníkem mrtvé Steffany Evansové.
ČTEŠ
Suicide Diary (CZ)
Roman pour Adolescents-Princeton, New Jersey- ,,Jeji smrt byla nahlášena jako sebevražda" ,,Pf, takova hloupost." Vedli jste si někdy deník? Někdy můžou být takové denní zápisky osudnými. -------- Nalezeno tělo. Nejspíš Steffany Evansové. Vražda nebo sebevražda?
