You're my drug

„No?" Usmívala se na mě Tracey.
 Tracey? Jo, byla přece od „T". Znovu, jako po několikáté za posledních deset minut, jsem se rozhlédl po kolečku židlí. Bylo jich tu patnáct a všechny obsazené.

S hořkostí i značným sarkazmem jsem si pomyslel, jak dobře oproti ostatním vypadám. Pořád jsem byl typem kluka, na kterého bude fronta, ale co třeba tady ten?
Zplihlé vlasy, špinavé a roztrhané džíny i košile. Bunda, kterou měl přes opěradlo židle byla snad z minulého století a podle toto i vypadala. On sám byl víc mrtvý, než živý. Popelavě našedlý, propadlé tváře, vlasy černé barvy, sem tam zbytek dredů. Oči bez života, v ústech měl několik posledních zubů a jeho ruce, které byly na kost vyhublé, byly brutálně rozpíchané.

„Liame, proč tu jsi?" „Protože mě sem strčili?" Tracey na sucho polkla. „Řekneš nám svůj příběh?" „Ne." Jen si povzdechla a tázala se oné smrtky.

„Jsem Josh," Zasýpal borec ztěžka a přejel osazenstvo pohledem. „Udělal jsem mnoho chyb-" Přestal jsem poslouchat. 

Kdo chyby nedělá? I já je dělal a udělal jsem jich tolik, že jejich součet mě dovedl sem. Do protidrogový léčebny, před jejímž vchodem nepochybně stála dvojice cajtů, která mě sem dovlekla.

Dle jejich slov, jsem měl štěstí. Mají dobrou náladu a v léčebně je místo přesně pro takovou trosku, jako jsem já. Žádný soud, žádný příkaz, spíš jen omezení práv a svobody – to se přece vztahuje i na feťáky, ne? Copak nemáme právo na svobodu?
Asi z nostalgie, zatímco smrtka přestala mluvit a začala žvanit nějaká baba, jsem přemýšlel nad svým dosavadním životem.
Měl jsem se špatně? Ani ne...
Super dětství, rodiče, sourozenci, přátelé... Byl jsem nejmladší, mámin chlapeček a umluvit ji, aby mi dovolila jít na školu mimo mé rodné město, stálo mě i tátu spoustu sil. Pořád jsme opakovali, že nejsem malej kluk a zvládnu se o sebe postarat. Souhlasila a já svůj slib, první dva měsíce, zvládal s přehledem.

Ze školy rovnou na kolej, učil jsem se na další přednášky, měl touhu a chuť školu dodělat a mít diplom. Na pokoji jsem byl s Irem, který má na tom co ze mě zbylo, taky svůj podíl.

Byl fajn, jen do mě často rýpal, že nikam nechodím, že s ním nikam nechodím. Popisoval mi, jak on a jeho kámoši z kolejí chodí po večerech ven, do klubů, do hospod. Jak šukají luxusní baby, občas si něco střelí, napijou se... Znělo to dobře, dokud jsem to nezkusil.
Jeden večer mě přemluvil a bylo to poprvé, co jsem se tak ztřískal. Ráno jsem sám sebe nepoznal. Netušil jsem, jak jsem se dostal do postele a už vůbec jsem netušil, co vedle mě dělá ta nahá zrzka.
Ruce mě nepříjemně bolely a já po pár minutách civění a zkoumání loketních jamek zjistil, že to jsou vpichy od jehel.
Ir se na mě z postele zubil, zvedl palec a dlaní vjel pod peřinu. V oblasti jeho rozkroku se cosi pohybovalo a po pár sekundách jsem se díval na záda blondýnky, která spokojeně zařvala na celej pokoj, když si sedla na ptáka.

Zrzka vedle mě se vzbudila a ve mně zjevně byl nějaký zbytkáč. Jinak bych přece nemohl šukat zrzku, dívat se, jak Nialler šuká blondýnku a vzápětí si ty děvky prohodit.

Od toho dne, jsem se změnil. Škola byla až na posledním místě, domů jsem skoro nejezdil a přidal se do Niallovy party.

Chlast, drogy, cigarety, pařby, sex, děvky... To byl můj denní chleba. Žil jsem tak do doby, než mě ze školy vyhodili. Ostatní zvládali skloubit tento život se školním, já ne. Oni studovali, já klepal na dveře rodičů.
Doma mě máma nechala jen na víkend, a když jsem se v neděli ráno vzbudil, zíral jsem na hromadu svých věcí, které byly zabalené. Na jednom z kufru ležel přehnutý papír, ve kterém mě máma žádala, abych se sebral a vypadl. Zničil jsem ji život, zradil jsem ji...