Světla městských světýlek
pozoruji z vršku.
Jsou jako plamínek,
který pálí pokožku.
Plamínky života,
planouce v každém z nás.
Nasadí nám pouta,
někdo nebo něco v nás.
Ten plamen pomalu vyhasíná,
a po té tu jsou smutné tváře.
Každý z nás pomalu umírá,
tak proč si zavíráme dveře.
Nasazujeme si dobrovolně pouta,
trápíme se zbytečně.
Takových lidí je spousta.
A ještě se tváří statečně.
Myslí si že vše zvládají.
Okolí tím akorát trápí.
Tak proč toho nenechají.
Copak jsou tak nechápající?
