STILL HUMAN

Chapter 7

Po probuzení jsem zjistil, že je máma už dávno v práci. Našel jsem v kuchyni jen lísteček se vzkazem: "Přijdu dnes hodně pozdě, objednej si třeba pizzu. -Máma"
Lísteček jsem zmuchlal a vyhodil do koše. Z lednice jsem si vzal láhev pořádně vychlazené vody, měl jsem sucho v puse a velkou žízeň. Pak jsem se vrátil k sobě do pokoje, kde na mě čekala Elizabeth s vyděšeným výrazem ve tváři. Byl jsem překvapen, že se tu objevila, ale znervózňoval mě fakt, jak se sem vůbec dostala. Neotevřel jsem jí dveře a matka byla už asi tři hodiny v práci, tak jak se sem sakra dostala?
Jen jsem se na Elizabeth podíval a pozvedl koutky mých úst do jakéhosi úsměvu, jestli se tomu dá tak říkat. Celý obličej i tělo mě při každém pohybu neskutečně bolelo. Věděl jsem, že tohle bude hodně dlouhý rozhovor.
"Ahoj," pozdravila mě nesměle a stále si mě prohlížela, jakoby mě viděla poprvé.
"Ahoj," odpověděl jsem. Pořád mi však vrtalo hlavou, kde se tu vzala.
"Jsem tu vlastně pořád."
"Čteš mi myšlenky?" zeptal jsem se po tom, co mi odpověděla na mé nevyslovené otázky. Znepokojovala mě.
"Tak nějak, stačí mi tvůj výraz," zasmála se. Všiml jsem si, že když se směje, jemně nakrčí nos a ukážou se ďolíčky v jejích tvářích.
"Co se ti stalo Ryane?" zvážněla.
"To nestojí za řeč," řekl jsem s nádechem naštvanosti v hlase, obešel ji a pomalu si lehl na postel.
"Viděl jsi se vůbec? Proč jsi se porval?"
"Neporval." Ona ví, že lžu. Rozhodně nevypadám, že jsem spadl ze schodů.
"Vím, že lžeš."
"Fajn, porval jsem se. Zachraňoval jsem kamarádku od jednoho nadrženýho prasáka v klubu."
"Je ta kamarádka tvoje přítelkyně?" zeptala se nesměle. Přišlo mi však, že žárlí.
"Není."
Rozhovor s Elizabeth byl sice dlouhý, ale čas s ní jakoby neexistoval. Neměl jsem ani ponětí o čase, dokud jsem nezaslechl bouchnutí dveří v přízemí. Že by se matka vrátila? Nevěnoval jsem tomu pozornost. Chtěl jsem se vrátit zpátky ke konverzaci s Elizabeth, ale ona stála u okna a dívala se zamyšleně ven.
Potichu jsem se vypařil, abych nám obou uvařil aspoň čaj. Dole jsem zjistil, že máma opravdu přišla dřív, než jsem očekával, a že už dávno spí na gauči. Rvalo mi srdce ji tam vidět skrčenou, proto jsem šálky s čajem odložil na linku a odnesl mámu do její ložnice, kde jsem ji přikryl dekou a dal jí pusu na čelo, jako to ona dělávala mě, když jsem byl malý. Vrátil jsem se pro šálky s čajem, ovšem místo dvou tam byl už jen jeden. Porozhlédl jsem se a spatřil Elizabeth jak sedí na gauči a pomalu usrkává horký malinový čaj.
"Víš, že tohle je nejdelší doba co tu semnou jsi?"
"Jak to myslíš?"
"Že jsi tu semnou skoro celý den a nezmizela jsi," usmál jsem se. Byl jsem rád že tu je. Její přítomnost mě dělala šťastnějším.
"Učím se nemizet."
"To jsem moc rád." Přisedl jsem si k ní na gauč, i se svým šálkem čaje. V tichosti jsme dál seděli a užívali si přítomnost jeden druhého.
Seděli jsme blízko sebe, naše těla se dotýkala a já nemyslel na nic jiného, než právě na tento okamžik. Odložil jsem prázdný šálek na stolek před námi. Neváhal jsem. Na nic jsem nečekal a políbil ji. Až teprve pak jsem si uvědomil, jak jsem to teď všechno posral a jak velkej idiot jsem. Protože ona zase zmizí.