JACOB (CZ)

,,Mám syna, Valerie''

Hrobové ticho ve třídě protnul ostrý zvuk. Musela jsem rychle zamrkat abych se trochu probrala. Zazvonilo. Začala jsem si v rychlosti balit věci, už jsem chtěla být pryč. Všichni jsme v tichosti vstali, odevzdali testy na učitelský stůl a klidně vyšli ze třídy. Zbývají nekonečně dlouhé dva měsíce do prázdnin a většina žáků na téhle střední už je úplně vyšťavená, takže na chodbách není hluk ani nic jiného, jen se jimi prodírají davy zombies. Já k nim ale nepatřím.

,,Valerie!'' trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, komu ten hlas patří. Celá už tak dost tichá chodba utichla úplně a všichni mě napjaté pozorovali. Kdybych byla o pár let mladší, rozbrečela bych se a utekla na záchod. Teď už ale za své činy musím nést odpovědnost.
Absolutně jsem netušila, co jsem zase udělala, ale ani to mě nevyvedlo z míry. Pohodila jsem svými hnědými loknami a sebevědomě šla vstříc tomu, koho se tady každý obával.
,,Stalo se něco, pane řediteli?'' popošla jsem ještě blíže a kousek od něj se opřela o stěnu. Naproti mě stál statný vysoký muž ze kterého vyzařoval respekt. Ten dojem tvořilo hlavně sako těsně obtažené kolem jeho svalů a jeho ledové oči zapadnuté hluboko v bledé tváři.
,,Vlastně mě to samotného překvapuje, ale ne. Pojď se mnou.''

Nebyla jsem si jistá, jestli mě jeho odpověď uklidnila, nebo ještě více rozrušila. Následovala jsem ho chodbami k ředitelně doprovázena pohledy všech ostatních. Nebylo zvykem, že by si samotářský pan Miler někoho zval k sobě nebo dokonce s někým řešil problémy. To nechával na třídních učitelích. A už vůbec nebylo zvykem, že by do té ředitelny měla jít nedotknutelná Valerie.

Podržel mi otevřené dveře a rukou pokynul, abych se posadila. Než došel ke svému stolu pozorně jsem si místnost prohlédla, protože to je nejspíš poprvé a naposledy. Stěny byly v odstínech šedé, nábytek bílý, ale mě vůbec nepřipadalo zvláštní, jak podobný vkus máme. Zaujalo mě totiž zrcadlo. Obrovské zrcadlo visící na jedné stěně. Naklonila jsem hlavu abych si ho lépe prohlédla.

,,Něco se ti nezdá, Valerie?'' když jsem hlavu rychle a zmateně otočila jeho směrem sledoval mě s pobaveným úsměvem. Nikdy jsem toho muže neviděla se smát. Nikdy mi to nepřišlo divné, protože všichni věděli, proč se neusmíval.
,,Ne, vše je v pořádku. Jen mi za deset minut začíná biologie, nerada bych přišla pozdě, takže... Proč jste mě zavolal?'' snažila jsem se znít normálně.

Pan Miler odsunul židli a vstal. Stále s úsměvem na tváři došel až k prosklené stěně, která mu umožnila pohled do školního atria, kde jsme trávili volný čas.
,,Všichni se tady známe. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Každopádně, všichni ví o té tragédii, která se stala mojí rodině. Víte, že mi toho život víc vzal než dal.'' při těchto slovech se přestal usmívat a stisknul čelisti. Nevěděla jsem, co mi tím chce říct, ale chvíli mlčel, proto jsem usoudila, že nejspíš hledá vhodná slova a nepřerušovala jsem ho.
,,Minulý týden jsem obdržel telefonát. Do teď jsem žil ve stínu minulosti, který mě pohlcoval víc a víc. Až do toho okamžiku, kdy ten telefon zazvonil. Volala mi nějaká žena. Věděl jsem, že ji odněkud znám, ale nemohl jsem si ji vybavit. Ten hovor se táhl několik hodin. A co ti tím vším chci říct je to, že jsem dostal další šanci být šťastný. Mám novou jiskru, novou múzu která mě pohání. Novou naději, novou možnost něco zažít a alespoň částečně se vyrovnat s tím vším, co jsem ztratil.'' slzy. Ten chlap, ta hora svalů a respektu měla v očích slzy.

,,Mám syna, Valerie.''

Do háje. Pevně jsem sevřela opěradla židle a na sucho polkla. Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat. Napadlo mě jen říct tak strašně trapné:
,,No... noo gratuluju!''

,,Podívej, já vím, že asi potřebuješ chvíli na to, abys to zpracovala... Zavolal jsem tě proto, že tě už delší dobu pozoruji. Vím, že teď nevyletíš z ředitelny a nevyřveš to celé škole. Zároveň po tobě ani nechci, abys lhala. Můžeš říct komukoli budeš chtít, o čem jsme se bavili, stejně se to dřív nebo později všichni dozvědí.'' odmlčel se.

,,Tím, že tě pozoruji jsem myslel také tvoje výsledky. Vedeš si výborně. I v chování. Vím, že nenecháš nikoho aby s tebou zametal, ale zároveň zůstáváš slušná a za všech okolností elegantní a hrdá. Proto od tebe potřebuji pomoct.'' hluboké vzdychnutí následované krátkou pomlkou.

,,Neřekl jsem ti, proč je vlastně syn u mě, že? A proč jsem o něm nikdy dřív neslyšel. Jeho matka mi volala, protože je zoufalá. Měla problémy s alkoholem a on jako zoufalý chlapec, který byl na všechno sám spadnul do drog. Nechci po tobě žádné velké věci, jen chci, abys ho chránila. Vím, jaké máš na téhle škole postavená a vím že ti tady uhýbají i skály. Jste ve stejném ročníku a máte skoro stejné hodiny mimochodem. Chápeš, co po tobě chci?''

Po těchto slovech mi došlo, jak strávím následující dva měsíce. Budu hlídat neschopného šeredu, který se o sebe neumí postarat sám. Byla bych to odmítnula, ale ten život který z pana Milera po takové době zase proplouval na povrch, mi to nedovolil.

,,Pomohu vám jak jen to půjde.''

**

Jediná pozitivní věc na celé situaci byla ta, že mě ředitel uvolnil z biologie a mohla jsem jít domů. O všem, co mi řekl jsem zdlouhavě přemýšlela. Takže když ve dveřích našeho domu stála máma a volala na mě, nevnímala jsem ji a dál po příjezdové cestě kopala do kamínku.

Opravdu zrovna já, ta Valerie, která nikdy nikoho nepotřebovala a vše si vydřela sama mám nechat nějakého feťáka šlapat po mé cestě? Mám s ním chodit po chodbách, sedět na hodinách a obědech? Bylo mi úplně jasné, že shodí moji úroveň až hodně hodně pod nulu.

Máma na mě tak zběsile mávala a volala vlastně jen proto, že se chtěla zeptat, jestli něco nepotřebuju ve městě. V momentu kdy její auto následované oblakem prachu z cesty zmizelo, jsem sebou švihla do postele.

Byl pátek. V pátek se dá dělat nekonečně mnoho věcí, tady ovšem ne. Viděla jsem to na dietu modelek u filmů. Takže pizza, popcorn, kola no a já. Hvězdná čtverka. Převalila jsem se na záda a zkoumavě se dívala do stropu. Když jsem byla mladší, bála jsem se, že na mě spadne až usnu. Proto jsem se snažila vždy alespoň jedním okem pozorovat, jestli drží tam, kde má. Musela jsem se nad tou vzpomínkou usmát.

Ze vzpomínek na dětství mě vytrhnulo zvonění mobilu. Měla jsem ho v zadní kapse kalhot, takže jsem na něm vlastně ležela. Nechtěla jsem to brát. Ale zvonění iPhonu je nehorázně otravné a nedá se poslouchat dlouho, tak jsem to zvedla.

,,Pros---''
,,Val?'' byla to Jessica, moje nejlepší kamarádka. Zněla udýchaně. Nevěděla jsem, jestli běžela, nebo jestli jí jen zas prostě hrabe. Ale přiklonila jsem se ke druhé možnosti, Jessica by totiž utíkala jediné před nějakým vrahem.
,,Val, poslouchej, dostanu nás večer pryč.'' rychle jsem se musela posadit abych se dozvěděla víc.
,,Povídej Jess, všechny podrobnosti, haž to sem!''

V průběhu hovoru jsem úplně zapomněla na můj úkol od ředitele a vzrušeně se chystala na dnešní noc. Minulý týden Milerovi telefonát změnil život, dnes ho třeba změní mně.