Už se mi chtělo opravdu spat, ale najednou jsme zaslechla něco venku. Popošla jsem k oknu a uviděla ho tam v té své plné krase. Pousmala jsem se na něj a on zase na mě. Bylo to jako z té pohádky co mi tatínek četl vždy před spaním.
Tak od začátku!
Jmenuju se Mia a je mi 17 let, právě jsme se s tatínkem přestěhovali. Nemohli jsme už dál žít v domě, ve městě, kde není máma. Ta umřela před pár měsíci na rakovinu. Je to tu bez ní hrozně těžký. S tátou předstíráme že jsme oba v pořádku aspoň co to jde, ale vždycky večer až se zavřu v pokoji, tak si lehnu a začnu plakat. Doufám že se to za nějaký čas změní. Pomůžu tomu tím, že mě zítra čeká první den v nové škole!
,,Ještě se mi nechce moc spát" pomyslela jsem si. Ještě v nevybalených krabicích, co mi leželi v mém pokoji na zemi jsem našla tu starou knihu. Zalistovala jsem v ní a ucítila jsem máminu vůni a viděla jsem ty vzpomínky před očima. Ta malá Mia co už v osm leží v posteli a čeká na mámu nebo na tatu až jí přijdou přečíst tu knihu. Vzala jsem si ji s sebou do postele a začala jsem si jí pročítat. Asi jsem u toho usla! Potom už asi nic moc nepamatuju, jen tátu jak vešel do mého pokoje a přišel k mé posteli. Pousmálse, dal mi pusu na čelo a tiše k tomu dodal ,,dobrou noc zlatíčko". Odložil knihu na druhou polovinu mé postele, zhasl mi lampičku a odešel.
Ráno jsem se probudila o půl hodiny dřív než jsem potřebovala. Vlastně mi to moc nevadilo. V klidu jsem si na chystala snídani. Dala jsem si müsli s mlékem a do termo hrnku jsem si připravila kakao. Až sem to snědla a uklidila vrátila jsem se do pokoje a na postel jsem si nachystala rifle s vysokým pasem v modré barvě, černé klučičí tričko a kolem pasu kostkovanou košili. Pak jsem odešla do koupelny,kde jsem si vyčitila zuby, lehce nalíčila a vyčesala si vysoký, volný drdol. Nakonec mé ranní přípravy jsem se oblékla a vzala si batoh. Ještě před odchodem z domu jsem si vzala termo hrnek s kakaem a po cestě do školy jsem pomalu upíjela.
Konečně jsem došla do školy. Bylo to divný. Představte si celé děctví chodit do jedné školy a nakonec vašeho středoškolského života musíte přestoupit. Jak mile jsem vlezla do dveří té nádherně vypadající školy, připadalo mi že se na mě všichni otočili. Někteří nahodili pohled alá ,, ty krávo to co tady dělá?"
A někteří si mě ani nevšimli. V ruce jsem držela papír s číslem dveří řešitelny. No samozřejmě ani tak jsem jí nenašla. Ovšem všiml si mě jeden kluk. Asi jsem vypadala hodně zmataně. Pomale se ke mě přiblížil a pak zastavil. Říkala jsem si co chce? Hodit mi něco na hlavu, strapnit mě nebo já nevím co? Byl hezkej! Myslela jsem si že je to přesně ten kluk namyšlenýho frajírka. Ale po chvíli mlčení a zíráni na sebe ( mě to přišlo jako věčnost) na mě promluvil.
Ahoj jmenuji se Adam. Jsi tu nová ?
Já tam stála jako pařez zarostlí hodně hluboko do země. Asi jsem zrudla a vypadala jako rajče! Nic méně nakonec jsem mu odpověděla.
Ehm ahoj já jsem Mia. Jo máš pravdu jsem tu nová. Asi vypadám hodně zmateně.
Adam: Ne to ne promiň jestli ze mě máš takový dojem. Jen jsem se chtěl zeptat jestli tu nechcež províst? Nikdo jiný si s tím nebude zabírat svůj volný čas asi. Ehm tak chtěla bys?
Mia: Jo určité moc ráda. Děkuju jsi zatím jediný kdo se na mě dnes usmál.
Adam: No tak vyrážíme!
Mia: Jako první by jsi mě mohl doprovodit k ředitelně, ale hned potom můžeme pokračovat!
