Vločka jménem Eva- štěstí, které spadlo z nebe

PROLOG: Zázrak za okenicemi

Znuděně sedím u okna, hledím na chomáčky sněhu pozvolna klesající k zemi. Nejnádhernější, nejpropracovanější krajka rozstříhaná na maličkaté kousíčky. Nejkrásnější období roku... Jmenuju se Alan. Je mi čtrnáct. Nejsem jako ostatní. Ve třídě nejsem středem pozornosti. Vlastně jsem. Když mě šikanují. Jinak ne. Nenávidím je za to, všechny je nenávidím. Ale proč mě nenávidí oni? Snad je to kvůli vzhledu. Rovnátka, zrzavé vlasy, pihy, štiplavé zelené oči... to na kráse nikomu moc nepřidá. Možná zavidí úspěchy ve škole. NEJSEM ŠPRT!!! Nemůžu za to, že mi učení prostě jde. Ale ať dělám co dělám, má fyzická zdatnost nestojí ani za zlámanou grešli. Navíc se stěhuju ze školy na školu. Přestože se snažím poučit ze svých omylů, nedaří se mi zapadnout do žádné skupiny. Asi díky svým odlišným názorům. Zatímco všichni sedí u počítače, čtu si. Jsem snílek s bujnou fantazií. Mí nejlepší přátelé jsou imaginární. Nevadí mi, že se mi proto ostatní smějí. Naučil jsem se je ignorovat. Co se má stát, stane se. Ale i tak stále doufám. Kéž bych někdy našel někoho s kým bychom si dokonale rozuměli. Pravého přítele. Živého, reálného, upřímného s vlastními názory, který by se mnou nebyl jen z donucení nebo proto, že je pouze výplodem mé fantazie.
Povzdychnu si. Nikdo takový se v dnešním světě nenajde. Měl bych se vrátit nohama na zem, přestat poletovat ve vyšších sférách. To se mi teď stává častěji než dřív. Snad protože se mi stále nedaří najít dívku svých snů. Žádná o mě ani pohledem nezavadí. Fyzická zdatnost, krása... to je to na čem jim záleží. Co mají jejich miláčci za znalosti je vůbec nezajímá. Někdy si přeji zemřít. Lidstvo je druh odsouzený k záhubě. Proč, proč jen nenávidí druh druha jen kvůli drobným odlišnostem? Potlačím slzy a další povzdech. Můj pohled ulpívá na skle okenních tabulek. Zima je krásné roční období. Nejkrásnějši ze všech. Hravé i elegantní zároveň. Lidé z něj však dělají krutou nekončící chumelenici, vražedkyni v bílém. Možná je. O to je krásnější, že vystihuje tak přesně a neomylně lidskou povahu. Znovu a znovu pozoruji padající sníh. Každou vločku svými zraky doprovázím až k zemi. Po chvíli začnu bezmyšlenkovitě črtat prstem po okenním skle. Když si konečně uvědomím co dělám, zjišťuji, že kreslím podobiznu dívky. Ale jaké... tak krásná, nevinná, křehká s milým úsměvem a upřímnýma modrýma očima. Co na tom, kdyby neměla velké poprsí a dokonalé proporce těla. Kdyby mě milovala stejně jako já ji, o čemž nepochybuji poté co jsem viděl její tvář, byla by to pro mě ta nejnádhernější bytost na světě. Už zase blouzním. Nemůže být opravdová, je jen dalším výplodem mé představivosti. Můj pohled opět patří chladným vločkám za okenicemi. V okamžení se stávám svědkem prapodivného úkazu - zázraku. Z oblohy se snáší vločka. To není nic zvláštního... jen ona, ona je zvláštní. Jiná než všechny ostatní. Jedinečná. Dokonalá. Kéž by si tak jednou dívka stejná jako ona našla cestu ke mě.
Náhle přede mnou stojí v celé své kráse. Tiše na mě hledí skrz okno. Nevnímá. Dívka mých snů... Sním či bdím? Protírám si nevěřícně oči. Tohle nemůže být skutečné... Nemohu se na ni vynadívat, na její půvab, krásu, uhrančivé oči... přeji si, aby tenhle sen nikdy neskončil. Zaskočený pokládám vyzáblé bledé bříška prstů na mrazivé sklo, jež nás od sebe dělí. Jemně na něj ťukám. Nepřítomný pohled upřený na mou maličkost, letmý úsměv mi věnovaný. Je mimo. Naprosto. Ale registruje mě. Spěšně se oblékám, v rychlosti na sebe házím svršky. Sebíhám kratičké schodiště. Rozhlížím se po cestičce, na níž jsem zahlédl svou lásku, tu okouzlující osobu, jež se zničehonic objevila v mém nudném životě plném utrpení. Marně. Běhám sem a tam, dívka však není k nalezení. Je pryč. Zmizela. Jakoby se po ní země slehla. Zklamaně vcházím zpět do domu, nedokážu uvěřit jak lehkovážně jsem ji nechal bez dozoru. Teď už s tím nic nenadělám. Chci pevně věřit, že se ještě setkáme, ale pravděpodobnost není velká. Vím, že jsem právě udělal svou životní chybu. Za pár let si to budu vyčítat, budu si představovat, jak bych žil, kdybych ji dnes nenechal utéct...
Chumelenice za okny sílí, tvary vloček se již nedají rozlišit. Usínám sledujíce nejnádhernější a nejsmutnější podívanou, jež mi bude po celý zbytek života připomínat mé osudné zaváhání.