Dvojí krev

Město ve válce

„Dále se ženám i mužům s Mocí zapovídá svých schopností používat ve prospěch vlád, skupin i jednotlivců účastných v ozbrojeném sporu. Stejně tak i pro vlastní prospěch, mají-li sami v úmyslu bojovat. Na poskytování služeb léčitelských a zpravodajských se nenahlíží souhlasně, avšak taková činnost není a nebude trestána jako přímé zasazování se."

Elterijský Kodex, 744 nového letopočtu

Černovlasá čarodějka si přehazovala v rukou pistoli s ohmatanou dřevěnou pažbou. Zdálo se, že ji zaujal černý magický kámen, nejdůležitější součást zbraně. Uvolnila jej ze zasazení ve vrchní části pistole a zase vrátila. Poklepávala na něj nehtem, natáčela pod olejovou svítilnou, až se od lesklých plošek kamene odráželo světlo. Zkoumala jej zaujatě, beze spěchu. Jakoby v šeré podzemní místnosti byla sama, třebaže sípavý dech a sténání za jejími zády se těžko daly přeslechnout.

Konečně se otočila. Muž připoutaný k židli zatajil dech a přikrčil se, jak jen mu to provazy umožňovaly. Na jeho nahém těle nebyla patrná známka poranění, ronil však krvavé slzy a rudé cestičky vedly i od nosu a uší.

„Takže jste povolali Dati Víjar," pronesla černovláska tiše. Zajatec sebou trhl. Z úst se mu vydralo zasténání. „Beru to jako ano," ušklíbla se žena. „Kdy přesně pro ně ten zmrd Arklys poslal?"

„Nevím," zachraptěl vyslýchaný. „Už... už dávno."

„No, zatím tu nejsou. A až se objeví, budeme na ně připravení. Díky za spolupráci." Lehce se dvěma prsty dotkla vězňova čela. Muž zachrčel, vzepjal se v provazech, pramínky krve zesílily. Čarodějka se křivě usmála a odtáhla se. Vykročila ke dveřím. Mezi veřejemi se otočila a pozvedla pistoli. Těžce oddychující zajatec zavřel oči.

„Jednu z těhle věciček jsem si vždycky chtěla zkusit," broukla černovláska. Namířila a stiskla spoušť. V podzemí ternionského hradu se zvuk výstřelu podobal zarachocení hromu.

***

Do horského údolí proniklo slunce před polednem, aby zanedlouho opět zmizelo za rozeklanými skalními štíty. Vlhko, šero a chlad zde představovaly cenu za bezpečí: oddíly šernia Arklyse a městští uprchlíci se nemuseli obávat dračích náletů a nedokázali je vypátrat ani nepřátelští jestřábi. Dokonalý úkryt.

I Karšti to uznal, když do údolí dorazil v čele svých oddílů.

Hned po příjezdu odstrojil svého saga a vytřel mu z husté černé srsti pot. Zvíře představovalo to nejlepší ze své rasy, vyšlechtěné k boji. Větší než kůň, neúnavné, pod dlouhou srstí svalnaté a stavěné spíš jako býk. Ještě nedávno bylo bujné a plné síly. Teď sklánělo hlavu k zemi, zaujaté pouze pící a vodou. Koneckonců, i sám Karšti sotva připomínal hrdého velitele elitního rísijského oddílu, k němuž lidé vzhlíželi, když v plné zbroji projížděl ulicemi Věrslavi. Po dlouhé cestě vypadal na to, čím se cítil skutečně být: jen hubený, unavený muž středního věku. Vlasy se mu ježily na všechny strany, tváře pokrývalo třídenní strniště.

A pod strništěm klíčil řádně mrzutý výraz. Karštiho nyní místo odpočinku čekal rozhovor s jeho přímým nadřízeným a pobočníkem královny v jedné osobě. S královnou ani s nadřízenými obecně problém neměl. I únavu sper ďas, zažil horší. Jenže šernia Arklys dávno pozbyl veškeré úcty a důvěry, kterou k němu Karšti kdy choval.

„Je potřeba, abyste vyrazili co nejdříve," začal Arklys po stručném uvítání. „Máme obrovské ztráty, vytlačují nás od řeky. Jestli přijdeme o město, přijdeme o celý východní Eirnes. Ale především... však víš, skála pod hradem." Postarší bělovlasý muž připomínal spíš úředníka, než královnina pobočníka a velitele rísijských vojsk. Slabé dopolední světlo mu nelichotilo. Jen zvýrazňovalo kruhy pod zarudlýma očima.