Dvojí krev

Rozhodnutí

Situace se snad ani nemohla vyvíjet hůř. Za ubohou barikádou, sestavenou z opuštěného povozu, trosek zelných krámků a kamení a trámů z pobořených domů, Karšti sledoval, jak se k nim blíží targijský obrněný vůz. Ta věc byla široká jako tři valníky vedle sebe a pobitá kovovými pláty. Zevnitř ji poháněli čtyři sagové a pravděpodobně i magické kameny.

Za obrněncem postupovaly běžné oddíly, z nichž by Karšti takové obavy neměl, i když domobraneckou skupinku početně převyšovaly. Jenže po vrchních plátech vozu poskakovalo několik haraghů. Černozlatě pruhované šelmy, připomínající křížence medvěda, člověka a kočky.

Střelba ze dvou desítek pušek, jimiž domobranci disponovali, byla stejně účinná, jako kdyby proti útočníkům házeli koťata. Haraghové se téměř nedali trefit, pohybovali se neodhadnutelně a příliš rychle. Skrz pláty obrněnce střely nepronikly.

Karšti zastavil palbu. Nezbývalo, než se krýt a doufat, že obrněnce zastaví barikáda a pak dojde na meče. Původně měl v úmyslu pouze pomoci domobrancům postavit barikádu a hlídky a pak je nechat, aby co možná nejdéle zadrželi postup nepřátel. Nemohl tu zůstávat, stačilo poslat tu targijskou holku do bezpečí a...

Když první z haraghů vyšplhal na vršek barikády a vrhl se mezi rísijské muže, Karšti si uvědomil, že opět udělal chybu. Měl se stáhnout, dokud byl čas, měl-

V té chvíli jim targijské oddíly vpadly do zad.

Zůstávat a pokoušet se bránit barikádu nebyla nejhorší chyba, kterou velitel Dati Víjar udělal. Měl si to spočítat. Targijci měli obrněnců jen několik, v městských ulicích navíc byly pomalé a neohrabané. Že jeden z nich použijí k odvedení pozornosti, to mohl tušit. Vyslat pár mužů hlídkovat do okolních uliček nestačilo.

„Ústup!" zařval Karšti.

Domobranci klesali pod palbou útočníků. Jen několik z nich ji dokázalo účinně opětovat. Opodál sápal haragh jednoho muže na kusy. A Karštiho si nikdo nevšímal. „Ústup!" opakoval přesto. Šavlí ťal šelmu, zaujatou kořistí, po hřbetě. Otočil saga, aby se za jeho zbrojí mohl lépe krýt před výstřely. „Utíkejte, zatraceně!"

Jediný člověk k němu zvedl oči. Starý muž s rozcuchanými bílými vlasy a hlubokými vráskami v obličeji. „Tohle je náš domov," vykřikl. „Nemáme kam..." Jeho slova uťala střela, která mu utrhla celý vršek hlavy.

Karšti krátce pohlédl k nebi. Kapky deště na jeho kůži téměř syčely. Věděl, že ten žár nepochází od horečky.

„Černý vítr teď volám," zamumlal. Nechtělo se mu to vyslovit. Jenže neměl na vybranou. Znamení na hrudi pálilo jako žhavé železo. „Smršť ohně, vítr smrti, zvu vás, povolávám vás."

Poslední slabiky křičel. Hnal saga od barikády k targijským vojákům, ztracený sám sobě. Kontrolu přebíral oheň v něm, bytost, která dřímala, než ji povolala správná slova.

Příliš pozdě zahlédl za řadami vojáků čarodějku v tradiční hnědozelené róbě. Ženu s bílou tváří a temnýma očima. Zvedala ruce v gestu spoutání. Oheň v něm náhle uhasl. Karšti vylétl ze sedla a padal, hlavu plnou šedavého dýmu.

***

Přestávalo pršet. Stružka dešťové vody, v níž Vinka klečela, se barvila do růžova.

Musí to skončit, už to musí skončit, prosím!

Pořád se chvěla, zimou i únavou. Nejraději by se na mokrém dláždění schoulila do klubíčka. Ale neodvažovala se pohnout. Ke zdi přibylo několik dalších zajatců. Po Vinčině pravici skončil muž, který ji sem dovezl. Zaslechla, jak targijcům odříkává jméno a hodnost – Karšti Darmín, kapitán severních oddílů Dati Víjar. Krátce se po něm podívala, když ho srazili k zemi vedle ní. Vypadal omámeně, ruce měl spoutané za zády. Přes hruď mu navíc přetáhli pás s čímsi, co připomínalo ohromnou ošklivou brož s kamenem uprostřed.