Dvojí krev

A z popela snad vzejdou lepší zítřky

Každou chvíli se měli ocitnout u hradeb. A Karšti pořád neměl kdy dívku přesvědčit, domluvit se s ní. V duchu propočítával, jaké má možnosti. Kdyby se hodně snažil, možná by prolomil čarodějčin zámek. Ale k tomu, co potřeboval udělat, by to nestačilo. Nanejvýš by zapálil sám sebe.

Mohl dát povel sagovi. Dvě zvláštní hvízdnutí a zvíře se začne chovat jako uprostřed bitvy. V nastalém zmatku by snad Karšti dokázal něco podniknout. Jenže dívka na sagově hřbetě by tak mohla přijít k úhoně a on ji potřeboval živou a schopnou pohybu.

Začínal mít všeho plné zuby. Jak ho ti targira-les postrkují dopředu, kdykoli se jim zdá, že jde příliš pomalu. Jak s ním naopak smýkají stranou, když se přiblíží k Vince. Jak se na něj čarodějka ohlíží s vítězoslavným úšklebkem.

A co bylo nejhorší, cítil, že brzy ztratí odhodlání splnit královnin rozkaz. Potřeboval jednat, hned.

Chystal se přece jen zahvízdat, proměnit saga v běsnící bestii. V té chvíli se však v ulici před nimi objevilo něco, co Karštiho zarazilo uprostřed nádechu. Jakoby mu bohové posílali znamení.

Ten výjev do rozbité ulice zmrzačeného města nezapadal. Právě tím, jak byl všední a obyčejný. Jen dvě ženy, stará a mladá, chlapec, oslík a vůz plný podzimních jablek, mrkve, tuřínů a cibule.

Zelinářky nezastavily, když je viděly. Mladší, nevzhledná dívka s předkusem a hřívou zcuchaných tmavých vlasů, místo toho poplácala oslíka po pleci a zamlaskala, aby ho přiměla k rychlejšímu pohybu. Stařena si přitáhla k boku chlapce. Pokračovali dál, pohledy sklopené k zemi.

Targijci i se svými zajatci naopak zastavili hned. Karšti cítil, jak sevření na jeho hrudi zakolísalo, když příchozí rozptýlili čarodějčinu pozornost. Koutky úst mu cukly vzhůru, ale na opravdový úsměv nedošlo.

I když se mi podaří vyhrát, prohraju...

„Stůjte," zavelel zelinářkám poručík, který byl čarodějčinou pravou rukou. „Kam si myslíte, že s tím vším jdete?"

Zastavili. Chlapec a stařena se stáhli dozadu za vozík. Mladá žena něco zamumlala, dívala se však pořád do země. Poručík se tázavě obrátil zpátky na čarodějku.

„Zkontrolujte je," usekla.

„Počkejte," žena s předkusem zvedla hlavu a natáhla před sebe ruce, jakoby chtěla zastavit vojáky, kteří vykročili blíž k vozíku. „Vezeme jen nějaké jídlo do útulku pro sirotky a vdovy v Říčním koutě."

„Dám vám s sebou dva muže jako doprovod," kývla čarodějka. Moc, jíž držela zámek na Karštiho hrudi, opět zakolísala. „Pokud mluvíš pravdu. Kde jste to vzaly? Město je vyhládlý jak pes na konci zimy."

„Mám švagra ve Stéblové, kus od Ternu. Prosím, prosím, opravdu chceme jen v klidu dojet k těm ubohým dětem."

„A tohle je co?!" Jeden z vojáků se mezitím dostal k boku vozu a hrábl mezi cibule. V ruce se mu zableskl kov. Buď ve Stéblové pěstovali skutečně podivnou zeleninu, nebo tu něco nehrálo. „To vezete sirotkům a vdovám zbra-" Nedořekl, zasténal a zlomil se v pase. Karšti zahlédl čepel v ruce malého chlapce, ocel a krev, a pak se dítě kolem vojáka prosmeklo a rozběhlo se ulicí dolů. Stařena skučícího Targijce odstrčila s nečekanou rázností. Zpod cibulí vylovila pušku. Mladší žena už také držela zbraň, do té doby ukrytou pod vrstvou sukní a spodniček.

Zmatek, který nastal, měl mít krátké trvání. Ale lepší příležitost si Karšti přát nemohl. Jeho strážce ho pustil, rozhodl se zacílit na chlapce, prchajícího svažitou ulicí. Karšti do něj strčil ramenem, takže střela dítě minula.