Domácí násilý - Však jsem vaše vlastní dítě!

PRVNÍ KAPITOLA

Bylo mi sedmnáct, a už jsem nemohl dál. Kvůli škole, a taky kvůli rodičům.

Celý měsíc po mně chtěli pořád víc peněz. Hrozili mi, že mě zastřelí. Jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Tihle byli navíc velcí. Nejmíň dvacetiletí. Rodiče mě nenávidějí. Domů chodím s rukama od krve a s pláčem. Nejde to takhle dál, ale bál jsem se to někomu říct. Co kdyby mi pak ubližovali ještě víc. To nejde. Vždycky když jsem je uviděl, dostal jsem strach. Strach, že po mně zase budou chtít peníze.

Několik dní předtím jsem viděl v televizi reportáž o klukovi, který se upálil. Zemřel na popáleniny. Zarazilo mě to. Když jsem se dozvěděl, že je doopravdy mrtvý, rozhodl jsem se, že udělám to samé. Neděsilo mě to, protože jsem si říkal, že to musí přestat. Už jsem takhle dál žít nemohl. Smrti už jsem se nebál. Napadlo mě, že bych taky mohl spolykat nějaké prášky, a ještě spousta dalších způsobů. Pomyslel jsem i na to, že bych se mohl zabít elektrickým proudem. Skočit z mostu, nebo tak. Už měsíc jsem hledal způsob jak se zabít. Na internetu jsem si procházel různé stránky spojené se sebevraždou. Bylo hodně způsobů, ale já chtěl ten nejjistější. Pokud jde o léky, těžko se shánějí a také bych se mohl jen přiotrávit a až by mě dali do kupy, odvezli by mě na psychiatrii, a to jsem nechtěl. Mluvilo se tam taky o oběšení nebo podřezání žil. Ten den jsem chtěl mít rychle za sebou. Prostě se rozplynout jako dým.

Netušil jsem, že mám depresi. Věděl jsem jedině to, že můj život stojí za nic, že jsem hrozný, nesnesitelný a jediné řešení , jak s tím skoncovat je zemřít. Už žádná škola, žádné urážky, žádné rány a také žádné učení. S tím vším co se dělo ve škole, doma, samé ponižování a vydírání se mi smrt nezdála jako nejhorší. Představa, že zemřu byla v tu dobu jediná věc na kterou jsem myslel. Když tedy přehlédnu to, že mi "ti velcí" pohrozili, že mě zastřeli.

Takže když mi pohrozili tou bouchačkou, rozhodl jsem se doopravdy.

Donutili mě k tomu, abych se zabil.