Nenáviděná

Nenáviděná (část 01)

Nenáviděná

Ležím ve své posteli a ještě stále vstřebávám všechny nové zážitky. Tu hroznou nejistotu když mi na hlavu položily moudrý klobouk a ten se jen lehce dotkl mích vlasů. Skoro bych ho necítila a vykřikl. „ Zmijozel." Jak sál zašuměl a někteří ze studentů co čekaly na rozzáření ucukly pohledem. „ Jak to mohl vědět tak rychle ?" Ale bylo rozhodnuto a už mě pevná ruka odsouvala ze stoličky. „ Celá moje rodina je v Havraspáru, už celé generace. Ale já sem skončila tady a ten had na prsou se tam jen hřeje." Škola se teprve nedávno vzpamatovala z těch velkolepých událostí, tolik smrti prošlo těmito stěnami. To mě děsilo kolik krve se vsáklo do těchto chodeb za celou historii školy. „ Kristen zase mumláš." Zkusila jsem předstírat že spím. „ Kristen raději spi než abys to jen předstírala." Protočila jsem oči a polohlasem odpověděla. „ Už spím Rose."

Být ve Zmijozelu není žádný med. Většina studentů vás nenávidí už z principu a také díky nedávným událostem. Chodí kolem vás jako stíny nebo vámi otevřeně opovrhují. Je pravda že většina starších studentů Zmijozelu vytvořila určitou netečnost k těmto výpadům. Připadám si jako bych byla neustále napadána jen kvůli té zelené a stříbrné. Pak nemají moji spolužáci vypadat namyšleně když je to jejich hlavní útěk před realitou. Prvních pár dní jsem se snažila skrývat znak své koleje. To byl špatný nápad opovrhovaly mnou stejně ale někteří spolužáci se taky začaly obracet proti mně. Jen díky Rose, která se mě zastala jsem dokázala neztratit svou šanci se začlenit. Pak ale Rose dostala ten šílený nápad. Byla jsem dobrá studentka ale nikam jsem nezapadala. A tak se rozhodla že musím vyniknout a pevně se rozhodnout že patřím do Zmijozelu. Naplnily mě obavy jak bych to měla dokázat, a jak to dopadne. Ale nakonec jsem se rozhodla a kývla Rose na její nápad. Mávla hůlkou a tak vlasy získaly Zmijozelsky zelenou barvu která musím uznat mi sedla. Jen jedna drobnost to trochu kazila něco se nepovedlo a barva ve vlasech zůstala na trvalo. Náhle jsem se stala studentkou za kterou se otáčí a když sem odpovídala na otázky stále stejně úspěšně všimlo si toho mnohem víc lidí . Nečekaně jsem se stala skoro maskotem mé koleje mého ročníku, ta trhlá prvačka. A i když jsem to nečekala posílilo mě to a trochu zviklalo mou nejistotu. Přeci jen teď sem vystupovala za nás za všechny. Ale nebylo to za celou školu ale jen za nás za Zmijozel.

Čas utíkal jako voda a z těch děsivých stěn a staré školy přestala jít hrůza. Duchové kteří rádi vyprávěly příběhy, schodiště které se už zase samy mění to vše se stalo běžnou součástí mého života. A než sem se nadála zase sem seděla ve vlaku a vracela se domů po svém prvním ročníku který sem absolvovala nad očekávání. Rodina moje zařazení dávno neřešila a mé dopisy hlavně za začátku školy byly dávno zapomenuty a spáleny. Jen ty vlasy které se staly mým poznávacím znamením budily trochu rozpaky. Mamka vždy sevřela pevněji čelist a křečovitě se usmívala když se snažila mě přesvědčit že je to roztomilé. Otec si myslel že je to pubertální výstřelek, který bych měla opustit. Ale já se zatvrdila ještě víc. Svůj pokoj jsem vyzdobila velkým znakem na kterém had syčel a svíjel se. A zelená začala postupně ovládat záclony peřiny a další drobnosti.

Druhý rok už jsem spokojeně od svého místa u stolu sledovala roztřesené studenty kteří se chvějí a mumlají na moudrý klobouk. Bouřlivé ovace Nebelvíru nebo vřelé přijetí Mrzimorských. Ale ti kdo přišly k nám v sobě už skoro vždy měly nějakou zatvrzelost. A tehdy jsem si ho všimla poprvé. Rob druhák z Mrzimoru mě sledoval s takovým zaujetím že nevěnoval pozornost ničemu jinému. Dělala jsem že ho nevidím ale cítila jsem jak se mi jeho oči vpíjejí do zad. Když sem se otočila vždy sklopil pohled ale nikdy né dost rychle. Usmála jsem se na něj ale ten úsměv se sám zkroutil v škleb když přivolal pozornost jeho kamarádů co sedí kolem něj.

Druhý ročník sem začala ještě lépe a můj talent se projevil v plné síle nemohla jsem narazit na žádné zaklínadlo které by bylo pro mě těžké, hltala jsem knihy a rozšiřovala své znalosti. Rose sem tím začala krapet lézt na nervy. Ale ani profesoři mě nezvládaly nachytat na žádné záludné otázce. A tak se body pro naší kolej jen hrnuly. Bylo to skvělé i když školou začala prostupovat nervozita, něco se chystalo a nikdo nevěděl co ani kdy to přijde. Studenti najednou začaly po chodbách chodit jen ve skupinách nikdo se nezdržoval sám. Pak to přišlo studenti čtvrtého ročníku uspořádaly souboj v opuštěné učebně. Byly tři zranění z toho dva ze Zmijozelu jeden z Nebelvíru. Souboje se staly nedílnou součástí soupeření mezi kolejemi. Vždy se seběhly rychle a když dorazil profesor bylo po všem.

Držet společně se kolejím nedařilo. A tak byl konec mého druhého ročníku poznamenám narůstajícím napětím mezi jednotlivými studenty i jejich kolejemi. Primusové se snažily vše urovnávat a uklidňovat ty nejbouřlivější bojovníky. Ale touha po soubojích byla u některých jedinců větší než by kdokoliv dokázal tušit. Soubojnický klub byl opět zaveden a jakýkoliv zápas mimo klub byl trestán velmi přísně.Bohužel vstup byl stanoven přijetím do třetího ročníku. A tehdy se to stalo. Cestovala jsem chodbami sama a ty zelené vlasy ten den jako by snad zářily. „ Zmijozelská šmejdko !" ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se plná hněvu co si to kdo dovolil. Ale téměř hned mě pohltila nejistota. Byly to starší studenti čtvrtý pátý ročník a hledaly souboj. A já byla sama, upustila jsem učebnice a rukou hledala hůlku. Ucítila jsem nepříjemný smích v zádech. Další dva a hůlky měli připravené. „ Nemáš šanci! „ křikl jeden z nich. „ Nejsi tu vítaná." Ruce se mi potily a odcouvala jsem ke zdi. Byly v půl kruhu čtyři a chtěly boj. Opouštěla mě naděje a byla jsem celá ztuhlá. „ Budeš se bránit nebo co!" křikl zase ten první. Doufala jsem že ten křik někdo uslyší a zavolá profesory. Křiklana nebo kohokoliv. Škubla jsem rukou ale z hůlky vyšel jen obláček. To mě totálně dorazilo nikdy dřív sem nepokazila zaklínadlo. A teď když ho nejvíc potřebuji mě zklamaly. Prolétl kolem mě záblesk fialového světla. Neznala jsem to kouzlo a nevěděla co způsobí ale moje nohy uskočily v čas. „Štítové kouzlo vytanulo mi na mysli. Švihla jsem hůlkou ale myšlenka nestačila. „ Mdloby na tebe ! Mdloby na tebe !" zaznělo chodbou a dva útočníci spadly k zemi. „Petrificus Totalus!" křikla jsem a třetí útočník padl také na zem. „ Utíkej !" křikla jsem na posledního který už stejně utíkal." Jsi v pořádku ?" ozvalo se mi za zády. A já pochopila že to není učitel ani primus. Otočila jsem se a první co jsem uviděla byl znak Mrzimoru. Chvilku jsem váhala ale potom pomalu zvedla hlavu a podívala se svému zachránci do tváře. Byl to Rob hnědé vlasy měl rozcuchané a na tváři měl krůpěje potu. Jeho zelené oči mě sledovaly a jeho rty se křivily do úsměvu který nedokázal skrýt jeho nervozitu. A jeho skobovití nos mu nepomáhal skrývat nic. Topil se v mích očích a já nedokázala říct nic jen sem mlčela. „ Raději pojďme než přijde někdo s učitelů." Přikývla jsem a cítila se hrozně hloupě. Klekl si na koleno a začal sbírat moje knihy. „ Doprovodím tě co nejdál to půjde." Když mi podával knihy lehce jsem stiskla jeho ruku. Znovu se usmál teď trochu klidněji. „Pojď." Pobídl mě a oba jsme se rozběhly chodbou. A přesně tak nás potkala Rose. „ Co se to ?" zeptala se a nedopověděla. Rychle jsem objala Roba a musela se u toho postavit na špičky. Rose je zůstala nevěřícně čučet. „ Jdeme." Řekla jsem rázně a popadla Rose za rukáv a táhla jí pryč ke své koleji." Co si to prováděla ?" Procedila Rose přes zaťaté zuby. Otočila jsem se a viděla Roba jak tam stojí jako hromádka neštěstí a sleduje jak mizíme. „Večer ti to všechno převyprávím." Odsekla jsem Rose. „ ale nic nevynechej." Dodala Rose aby měla poslední slovo.

A tak než jsem se nadála skončil další ročník. A já nenašla odvahu mluvit s Robem a on také ne. Rose to chtěla často probírat ale mě to přišlo zbytečné. Měla jsem hlavu celou popletenou. A snaha urovnat si myšlenky Rose vždy klidně nabourávala. Ale stále celý zbytek ročníku se mi v hlavě malý hlásek ptal „proč jsi se nedokázala bránit. Mohlo to dopadnout zle. Co když tam příště Rob nebude. Co dělá asi Rob?"