Psychotic CZ

Chapter 8 2/2

Adell.xx

Náhle jsem se posadila celá promočená potem, třásla se zimou a horkem najednou. Takový divný sen. Těžce jsem dýchala  stále ve včerejších šatech. Myslím, že jsem usnula.  Moje oči se přemístiliy na hodiny a zjistily, že je pět ráno. Všechny naděje, že bych znova usla, byly ztracené, byla jsem tedy vzhůru.  Mohla jsem se připravovat na můj obávaný den v práci.

Tak jsem si dala sprchu, nechala jsem vodu uvolnit mé napjaté svaly. Teplé vody ubývalo a přibývalo chladné, vylezla jsem a oblékla se. Uvařila jsem si dobrou snídani a dívala se na malou televizi, abych zabila čas. Líbí se mi, že v poledních hodinách mohu relaxovat, je to mnohem lepší než, když obvykle spěchám a dělám všechno na poslední chvíli.

Bylo příliš brzy, půl osmé ráno a já se musela vydat do práce. Cesta se zdála o něco kratší, možná to bylo tím, že venku bylo tepleji. Přišla jsem do instituce za malý okamžik, celou cestou jsem přemýšlela o snu s Harrym. Myslím, že vím že to byl jen sen,  ale kousek ze mně to cítil skutečně. Část na konci, kde mě zabil byla děsivá, ale za to část  s polibkem ne.

A právě ten malý pohled na to,  že stačilo abych ho políbila  mi bloudilo myslí.  Pokud falešný polibek mé fantazie byl vynikající, tak skutečný polibek musí být úžasný.  Nemohla jsem jejich obraz vyhnat z hlavy (těch rtů).  Byly tak neuvěřitelně plné ve tvaru srdce, tak nádherné.  Byly tak sytě růžové. Byly vždycky tak nějak lesklé od jeho zvyku oblizování jich, ale nikdy nebyly popraskané. Vždy vypadaly měkkce a lahodně.  Přesně tak, jak mluví a jak jeho tvar rtů se mění, pokaždé když promluví.

 Ale není to jako, kdybych ho políbila, ale mé city k němu jsou jiné. Je to jen, že je tak nepopiratelně podmanivý, všechno z jeho vysokého, štíhlého těla až po jeho chraplavý hlas. Ale to byl jen jeho vzhled, nemohla jsem začít chápat jeho chování. Skutečnost, že mě zachránil před Normanem, změnila můj názor na něj. Ačkoli, jsem z něho měla strach, pak jsem ho nenáviděla a teď už ne.  Neřekla bych, že bych ho měla nějak ráda, ale jen ho nemám důvod nenávidět.  Bylo to divný způsob, jak něco cítit k někomu, a já tomu opravdu nerozumím.

Harry trčel v mé mysli po celý den, takže čas ubíhal rychle. On byl jediná věc, na kterou jsem se pořádně soustředila, nemyslela jsem ani na vraha zaměstnaného v instituci. 

Myslela jsem na něj, nejvíce při obědě, který se bez něj zdál příliš prázdný.  Nedalo se nic dělat, jen sedět a pozorovat ostatní pacienty.  A teď, když jsem byla zvyklá na dvouhodinový rozhovor s Harrym, nemám tušení, jak jsem byla schopna tady jen tak po celou dobu sedět, aniž bych si našla něco, co bych mohla dělat.

‘‘Ahoj‘‘ promluvil hlas vedle mě, vytrhl mě z myšlenek, představování si kudrnatého chlapce. Otočila jsem hlavu a uviděla Jamese,  usmíval se na mě.

‘‘Ahoj‘‘ usmála jsem na oplátku, jsem překvapená, že ho vidím.

‘‘Vypadáš, že se tady nudíš. Myslel jsem, že bych mohl přijít si popovídat.‘‘

‘‘Díky‘‘ odpověděla jsem.

Jen přikývl, stále s úsměvem. Usadil se zády ke zdi, jako jsem byla já a společně jsme se dívali na moře vyšinutých lidí před námi. ‘‘Pro duševně choré, nejsou tito lidé tak vzrušující‘‘ poznamenal James  a sklenoval očima místnost.

‘‘Jo,  to opravdu nejsou‘‘ zasmála jsem se. ‘‘ Může to být nudné.‘‘

‘‘Vím. Někdy si přeju, aby někdo mohl mít poruchu a my mohli něco dělat‘‘ řekl a zasmál se.