Theraphy of Love

Chapter Nine | Bodyguard and Rich Boy

Pršelo. Nicolas sledoval jak kapky deště dopadají na sklo okna, jak se tříští a také sledoval svůj odraz ve skle. Mračil se. Vlastně už ani nevěděl jestli se jeho pohled mění. Worrick mu vždy vyčítal ten stoický pohled, ty vrásky na jeho čele a jeho svraštěné obočí.

Nic si oddechl. Od doby co přišel do rodiny Arcangeloů uběhly 2 týdny. Jeho otec byl na misích spolu se svými oddanými přáteli. Zabíjeli. Dokud Arcangelo platil, jeho otec se zdržoval poblíž a plnil všechny špinavé práce. Avšak Nicolase nechával vevnitř, aby se staral jako bodyguard o syna Domenica Arcangeloa. 

Wallace Arcangelo byl skoro stejně nenáviděn svým otcem jako Nicolas. Oba byli nechtění, pouhé fackovací pytle, které pomáhaly jejich otcům s vybytím jejich frustrace. Jenže to jsou životy, které musí žít a tak si ze svých trápení dělali legraci.

"Ty jsi vážně hluchý,co?" Vrtěl hlavou Wallace nevěřícně. Snažil se zjistit proč ho Nicolas tak neochvějně ignoruje když na něj zezadu volal. Až když Nicolas ukázal na své ucho a zavrtěl hlavou a s hlasem jako po chřipce dodal. "Já. Tě. Neslyším." Tehdy Wallace pochopil.

Od té doby se Wallace snažil komunikovat s Nicem jinak. Skrze psaní. S šokem zjistil, že ani to nepůjde tak snadno. Nic neuměl psát. Před Wallacem stál velmi těžký úkol, ale on měl spoustu času a docela dobrou dávku trpělivosti.

Po čase Nic a Wallace komunikovali a jejich pouto bylo silnější. 

Jenže Wallace nikdy nevěděl zda-li to bylo přátelství, které je drží pohromadě nebo příkaz být jeho bodyguardem. 

Jednoho dne Wallace hledal Nicolase všude a najít hluchého kluka, který je často tichý jako ninja, nebylo nijak lehké. Pak ho zahlédl z okna, stál venku v dešti. Nicův otec stál před ním, dělil je pouze studený, kovovy plot. Jeho otec měl za sebou své oddané muže a jeho tvář byla napjatá a zdálo se jako by na Nicolase svá slova doslova plival. Nenávist byla jasně viditelná. 

To bylo naposled co ho Wallace viděl.

"Do teď nevím co mu jeho otec řekl, ale podle jeho výrazu to nebyly slova lásky." Worrick se odmlčel. 

"Ehm...Wallace?" Blue byla zmatená, stále se jí zdálo, že jí chybí velmi podstatné informace.

Worrick se pousmál. "Moje rodné jméno. Rozhodl jsem se zahodit alespoň to když jsem spolu s Nicem utekl. Ale to je zase jiný příběh." 

Po chvíli ticha se Blue odvážila mluvit. "Děkuju ti. Jsem pro tebe vlastně stále cizinec, ale i tak jsi mi toho hodně řekl." 

"Možná je to jenom moje sebestřednost, rád poslouchám svůj hlas." Zasmál se. " Myslím, že je dobře, že se vaše cesty skřížili. Nicolas by sám od sebe nikdy nic takového neudělal a donutit ho není lehké - věř mi, zkoušel jsem to. Teď je čas, aby viděl svět trochu jinak."

"To se mi asi taky hodí." 

Mezitím co se Blue zamotávala do svých myšlenek, všiml si Worrick tajemné postavy, která stála na druhé straně ulice. Ruce za zády, sevřená čelist a neměnný vojenský postoj. I přes prořídlé, našedlé vlasy Worrick poznal o koho se jedná. Skoro to vypadalo jako by se Worrickovi do obličeje vysmívala sama ironie. 

"No to mě ..." Málem zanadával, ale nakonec poslední slovo spolkl." Eh, promiň Blue, ale budu muset běžet. Něco mi do toho vlezlo." Mluvil, ale oči měl stále přilepené na té postavě. Zdálo se, že na někoho čeká.

Blue zamrkala a vysoukala ze sebe rychlé "to nevadí". Worrick už byl u vchodových dveří kavárny a s mávnutím ruky odcházel. Blue sledovala jak se mihl kolem výlohy a s několikerým otočením hlavy zmizel z dohledu.

S povzdechem Blue sevřel šálek s latté a znovu se ponořila do svých myšlenek.