Svítání nad Městem stínů✔️

Temné nebe plné hvězd viselo nad Městem stínů. Hvězdy pomrkávaly, vydávaly jemnou záři, která dopadala do jeho ulic. Vítr se proháněl uličkami, pohrával si s oranžovým listím, jež se pomalu snášelo k zemi. Do svítání zbývala asi hodina, neudiví nás tedy, že ulice města zely prázdnotou. V žádném domě nesvítilo světlo, nekouřilo se z komína ani nebyl slyšet pláč dítek, která se právě probudila z ošklivé noční můry. Všude bylo podivné ticho. Člověk by si tipl, že zavítal do města duchů, ale ty domky měly své obyvatele, přestože tomu nic nenasvědčovalo. Proč jsou ti obyvatelé tak tišší? Důvod je prostý: Už se i bojí projevovat svoji existenci. A koho se tak bojí, že se vzdali svého života? Spíše čeho. Svobody.

   Město stínů bylo kdysi velmi prosperující město, dokonce hlavní město obrovské říše se skvělým panovníkem, kterému na blahu obyvatel opravdu záleželo a dělal pro něj vše. Jenže pak přišla válka, přehnala se říší a zcela zpustošila vše, čemu se jen kdy vedlo trochu dobře. Lid, vzdávající se všeho a všech, měl jen jedinou naději: Osobu, původem z pekařské rodiny, která jim slíbila veškerou někdejší slávu říše, návrat lesku slávy z dávných dob. Všichni věřili, že se jim povede lépe než za krále, přeci jen si svého nového vládce zvolili a budou ho moci kdykoliv zbavit moci. Ano, skutečně se jim z počátku dařilo lépe, rány, které říše utrpěla za války, se začaly zacelovat, všichni překypovali optimismem. Potom říše dostala další ránu: panovník, zvolen lidem, si krátce po korunovaci přisvojil veškerou moc, s podporou armády udělal z republiky diktaturu. Lidé se báli mluvit před přáteli, utíkali pryč ze země (nutno podotknout, že útěk nikdo nepřežil), zavírali se doma, takovou zradu nikdo z nich neočekával. A pořád nechápali, jak jeden z nich mohl něco takového udělat potom, co jim hlásal, že jsou si všichni rovni. Myslím, že nikdo z nich se přes to nikdy nepřenesl. Naštěstí velký Vládce zemřel, nový panovník, kterého určil ještě před svou smrtí, nebyl tak drsný, poměry v celé zemi se uvolnily a... Lid se vzbouřil. Panovník byl „odstraněn", společně s ním i diktatura. Všichni věřili, že tentokrát země bude perfektní. Lidé vytvořili novou funkci, tzv. prezidenta, své představitele si volili, moc měli ve svých rukou všichni. Za prvního prezidenta tomu tak skutečně bylo, jeho následovníci ovšem už uměli zatahat za drátky. Zatímco se většina lidí zajímala o práci (jejíž otroky se postupně stávali), rodinu či přátele, za jejich zády rostlo obrovské spiknutí. Lidem, kteří se drželi u moci, už nestačily možnosti, které dostali, nestačilo jim postavení, které získali lhaním, ani peníze, jež nakradli. Chtěli něco víc. Neomezenou diktaturu. Z počátku nenápadnými úskoky manévrovali se zákony, policií, armádou. Ovládli tisk, nic, co neprošlo přísnou cenzurou, nemělo šanci spatřit světlo světa. Lidé, kteří se odvážili promluvit, že se jim něco nelíbí, byli „odstraněni". Do ulic se začal opět vkrádat strach a nedůvěra, přestože lidé si ještě naplno neuvědomovali, co se vlastně děje. Téhle houstnoucí atmosféry úzkosti hned zneužila vláda země; diktatura byla opět na světě. To byla rána, kterou obyvatelé města i celé říše neunesli, znovu zrazeni, znovu bez naděje na lepší budoucnost. V tu chvíli si uvědomili svůj problém: Demokracie u nich nemůže fungovat. Oni byli určeni pro zotročení.

   Tak se zrodilo Město stínů. Ne duchů, stínů. Obyvatelé tu stále byli, i když bez jakékoliv vůle k životu. Byli to pouze chodící skořápky, zcela automaticky plnící veškeré rozkazy. Ve Městě nežili lidé, ne, to ani omylem. Tohle byli otroci. Ale nejabsurdnější na celé téhle situaci bylo to, co se s nimi stalo potom všem. Myslíte, že se pokusili vzbouřit? Ani náhodou. Přestali vycházet z domů? Ani k tomu nedošlo. Tak co tedy? Prostě si své otroctví přestali připouštět. Zapomněli pojem svoboda, brali svůj život jako absolutní volnost. Systém se postaral, aby byla zapomenuta říše starého dobrého krále, pekařova diktatura, období prvního prezidenta... Všichni směli pouze vědět, že si nesmí navzájem věřit z jim neznámých důvodů. Milujte vládce, poskytuje nám vše, po čem toužíme, víc člověk ani nepotřebuje. Co už ale obyvatelé nevěděli, bylo, že se z nich staly loutky. Spokojené loutky, protože loutka, jejímž životním úkolem je odehrát divadlo a která se dostane do Národního, si na svojí premiéře na prknech nepřizná, že v sále vypukl požár pohlcující nadšené diváky. Požár, který brzy pohltí samotnou loutku. A od jehož jisker už se jí zapálila suknička. Kdyby si možná loutka v tu chvíli uvědomila, že hraje pro popel a tančí v plamenech, nejspíš už by bylo pozdě. Oheň už není možné uhasit. Musela by své představení dohrát a tiše shořet, neboť úniková cesta už neexistuje, pohltily ji nenasytné plameny. Právě ty nenasytné plameny způsobily, že obyvatelé Města se nikdy nepřenesou přes svůj strach.

   Opět se zadíváme na ty ulice, prázdné, zaprášené, tiché. Nyní už je vnímáte jinak, že? Stejně tak i jejich obyvatele. Kteří se teď uvnitř šedivých domků s oprýskanou fasádou připravují na své další představení, na další den ve Městě stínů. Pomalu se na ulicích začínají objevovat postavy zahalené do šedivých plášťů, sklánějící hlavu, pohled zabodnutý do země... Můžeme sledovat i jejich pohled plný naděje, který upínají na sochu současného Vládce říše. Ten pohled, ta naděje... Je tak křehká, je zcela zřejmé, že loutky vidí v soše hasicí přístroj, přestože uvnitř sebe tuší pravdu. Lež je silná zbraň. Všichni tu žijí ve lži. Proto obyvatelům Města nebylo dáno udržet si svobodu. Protože jsou to moc dobří lháři. A zvláště potom vynikají ve lhaní sami sobě.

   Na obzoru se pomalu začíná objevovat oranžová čára, hodně rychle se rozšiřující. Přichází nový den, který možná do divadla stínů přináší vodu. Nebo dnes možná oheň konečně ukončí trápení loutek. Kdo ví? Vše dnes záleží na loutkách. Na tom, zdali zvládnou ukončit svůj ohnivý tanec a vyjít ze stínů na sluneční paprsky nového dne. 

 Kdo jsme? Co jsme...