Photograph

77 16 5
                                    

Ed Sheeran - Photograph

Sedím na posteli a v dlaních třímám fotoalbum. Projíždím stránkami plnými fotek a vzpomínám na své šťastné dětství. Na jedné fotce spatřím sebe a svého otce, jak si hrajeme v obývacím pokoji na piráty. Na druhé zase sedíme celá rodina a s úsměvem na tváři  koukáme do hledáčku fotoaparátu. Nad těmi vzpomínkami se musím pousmát. Pak ale otočím další stránku a zrak mi dopadne na další fotku, která mi však vžene slzy do očí. Stojí tam mé šestnáctileté já a objímám svou lásku. Mého milovaného manžela. Ucítim, jak mi první slza stéká po tváři a následné dopadne na zalaminovaný povrch alba. Setřu jí ukazováčkem a znovu se přes slzy v očích zadívám na fotku.

V ten den jsme ještě byli šťastný pár. Dva blázni co si z života chtěli udělat pohádku. Vše bylo dokonalé. Milovali jsme se a po pár letech pevného vztahu jsme se vzali. Nejkrásnější den mého života. Dokonce jsem po pár měsících zjistila, že čekám miminko. Nikdy nezapomenu na ten jeho výraz, když jsem mu to oznámila. Ty jiskřičky v očích a ten úsměv. Pak se nám ale pohádková kniha zavřela přímo před nosem. Mého muže povolali do armády. Celé noci jsem mu brečela v náruči a bědovala nad naší smůlou. On tu pro mne však vždy byl. Utěšoval mne, hladil po zadech a sliboval lepší zítřky.

Přišel den odvodu. Stáli jsme na dvorku našeho skromného baráčku a já mu zoufale vzlykala na rameni.
"Miláčku, neboj se o mne. Budu se opatrovat a vrátím se ti celý".
Pohlédla jsem mu s nadějí do očí a polka obrovský knedlík v krku.
"Prosím, nenechávej mě tady samotnou." Zašeptala jsem a po líci se mi kutálely hrachy.
"Ty víš že mi to trhá srdce. Postarej se o naše miminko." řekl a pohladil mé těhotenské bříško. Smutně jsem se na něj usmála. Natáhl ruku s fotkou ke mně a já jí nechápavě vzala. Otočila jsem jí barevnou stranou k mým očím a zalapala po dechu.
"Ty jí ještě máš?! Vždyť je to tak dlouho."
Nevěřícně jsem na fotografii zírala a on mezitím začal mluvit.
"Takhle budu vždy s tebou. Uchovej mě třeba v kapse tvých starých rozrhaných džín. Nebo si mě dej do tvého medailonku a budu ti tak blízko srdci. Tam, kde mám být. A hlavně, počkej na mě, až přijedu domů."
S těmito slovy mi vlepil polibek na tvář, otočil se a odešel. A já tam zůstala stát, se starou fotkou v ruce a nemohla zastavit slzy.

"Co se děje mami?"
Otočím svou uslzenou hlavu a můj zrak spočine na mé osmileté dceři.
"Je všechno v pořádku?"
Ustaraně nakloní hlavu a vydá se k posteli.
"Ano zlatíčko, vše je v pořádku. Jen jsem si na něco vzpoměla." pohladím jí po černých, kučeravých vlasech. Má je po tatínkovi.
"A na co?" vyzvídá a já nemám to srde jí lhát.
"Na tatínka. Moc mi chybí, víš."
Zkroutí obličej do smutné grimasy a vyskočí na postel vedle mě.
"Taky se mi tatínek chybí. Kde vůbec je? A kdy se vrátí?"
"Tatínek je moc daleko a už se nevrátí. Ale z toho nebuď smutná. Spinká a teď už mu je dobře."

Headphones [CZ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat