Velká průhledná klec.
To je mé bydliště,
Místo kde jsem byla zrozena.
Lidé se rodí v zajetí,
A ještě si ho nadšeně užívají se slovy:
"Žiješ jenom jednou.".
Nikdo si nevšímá,
těch velkých stěn co nás obklopují.
Jen lidé v úzkosti si najednou povšimnou -
"Hle, já nejsem svobodný!",
A zoufale utíkají ven.
JEN HRSTKA UTEČE.
Ostatní zde zůstanou.
Problémy jsou pomíjivé,
Touha po svobodě ne.
A tak zoufale toužíme,
dostat se z pohodlného zajetí.
Pláčeme,
Křičíme,
Vyvoláváme obavy ve svých blízkých!
Nikdo to nechápe.
Nikdo nevidí tu stěnu.
Jen ti, co se snažili uniknout,
A nezdařilo se.
Vidíte to?
Naše klec,
Tak vypadá život.
Pro ty z vás co pochopily (tipuji že mě čtou dívky) co vlastně "klec" znamená, já se pokoušela o útěk. Vzhledem k tomu že píši tyto slova se mi to nepovedlo.
Zkusily jste utéct? Jaký to uvolňující pocit věření že pobyt zde je už za vámi. A potom zklamání že utrpení nekončí mávnutím žiletky.
Vaše depresivní,
Artemis J. Silver.
