Camp

Debil

"Darby, pojď hned dolů, musíme jet!" Křikla na mě máma ze spodního patra.

Super, to je ale krásný budíček.
Jsem vážně vděčná našemu řediteli, že mi domluvil spolu s mou matkou měsíční tábor, někde v izolaci na podělaným ostrově. Jupí!

Tak vděčná, asi jako za to, že se matka bude vdávat.

Rychle popadnu krabičku cigaret a pečlivě si ji schovám do podšité kapsy, ve své milované kožené bundě.

Jestli si má matka myslí, že pojedu na tábor bez cigaret, tak to se pěkně plete. Jako by mi nestačilo tam trávit čas s nějakými vyšinutými imbecily.

Schody beru po dvou, a zrovna když jsem dole, matka se objímá se svým snoubencem a něco si potajnu špitají, jako by mě to zajímalo.

Vážně nemusím vidět náklonnost dvou lidí, ke kterým nechovám nějak extra velkou lásku.

S máminou a Danteho pomocí, jsme naložili mé tašky do kufru a já se mohla od těch dvou pošuků, alespoň na pár vteřin vzdálit.

Obsadila jsem sedadlo spolujezdce, ve kterém jsem se rozpačitě pomrvila, blížíc se ke své zkáze. Táboru pro teenagery.

∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆

Po asi hodinové jízdě, během které si má matka musela dvakrát odskočit, jsme dojeli na místo, kde stál autobus, který mě měl dopravit na místo.

Bez jediného slova jsem vystoupila z auta a popadla obě tašky z kufru.

"Darby, prosím tě zůstaň tady, hned se vrátím, jen vyřídím nezbytnosti." Koukne na mě máma přísným pohledem. Jako kdyby někdy zabral.

"Fajn." Odseknu nevzrušeně.

Jo jasně mami, popadnu koště a odletím na něm do západu slunce, jen co se otočíš. Zmiňovala jsem už, jak miluju ironii?

"Ahoj Pusinko! Tak ráda tě zase vidím, pojď mě obejmout!"
Holka vedle mě zapiští snad o dvě oktávy výš a já myslím, že jsem zrovna přišla o sluch.

"Áááá, Kim jak ráda tě vidím, zlato."
Tak to je už i na mě moc.

Rozhlédnu se po okolí, až se pohledem pozastavím u vyšlapané cestičky, vedoucí zřejmě do nějakého lesíka, u kterého nikdo není. Skvělé!

Vydám se směrem k zmiňované cestičce, jenže do mě narazí nějaký debil a já hned po ztrátě rovnováhy padám na zem. Au!

"Kurva, dívej se kam šlapeš, krávo." Zvřískne po mně načuřeně.

Tak to si uhod chlapečku.

Zvednu se ze země a s největším odporem v hlase, jaký dokážu použít mu začnu oplácet stejnou mincí:
"Komu tady do hajzlu říkáš krávo, ty pošuku?"

"Tobě, ale nevěděl jsem, že seš tak tupá, že to ani nepochopíš. Jelikož dneska nemám tak špatnou náladu, tak co kdyby ses mi omluvila a já na to nechám plavat." Řekl to tak arogantně, až jsem měla sto chutí poslat ho do míst, kde slunce nesvítí.

"Já se omluvit tobě? To tys mě tu srazil k zemi svým egem a ještě chceš abych se ti omluvila, tak to ani náhodou chlapečku."
Začínám zvyšovat hlas.

Lidi okolo nás začínají tvořit malinký kroužek, protože se zajímají o vzniklé drama. Ať si klidně čumí, idioti.

"Tak hele holčičko, být tebou bych mě moc nedráždil, jinak ti udělám ze života peklo."
Hah! Jako by to ještě šlo!

"Jestli tady mám měsíc strávit s tebou, tak to je peklo samo o sobě."

Povadl mu úsměv na tváři. No to snad ne! On si snad vážně myslel, že se mu omluvím! Je to prostě debil!

"Hele, nebudu tu poslouchat nějakou uječenou, černovlasou krávu, která si nevidí do huby a myslí si, že když má tetování tak je tvrdá holka." Chceš si hrát? Fajn, jdem si hrát.

"Vážně? Já bych se vsadila, že ty seš takovej ten klučina s IQ bublajícího bláta, kterej od papínka nedostal to co si přál, tak se vzepřel své zazobané famílii a nechal si na truc načmárat pár nesmyslných kravin na půlku těla a propíchnout ret jen tak z principu."

Vítězné jsem se zašklebila a jemu z očí začaly šlehat blesky. Popadl mě za paži a mezi zuby procedil:
"Nic o mě nevíš krávo, tak se nestarej a běž si rychle zapálit cigaretku abys nám všem ukázala jaká si velká holka."

"Hm, dobrej nápad nemáš jednu? Jo promiň, já zapomněla, lidem pod osmnáct neprodávaj."
Kdyby uměl pohled zabíjet, tak ležím někde pod kamenem a voním zespod fialky.

"Tak dost vy dva! Běžte a hned si sedněte do autobusu."
Zařval na nás, pro mě neznámý hlas.

"Idiot." Zamumlala jsem si pro sebe, popadla batoh, naložila ho do autobusu a šla si sednout do zadní části autobusu.

Posadila jsem se do dvojsedačkového křesílka v předposlední řadě.

"Ježiš, tys mu to ale natřela, takhle dlouho mu to už nikdo nevytmavil."

Fajn, na tomhle táboře jsou fakt jen psychopati. Jeden s IQ 0 a pak někdo s energii čtyřletého dítěte na cracku.

"Hm, dík. Asi." Odpověděla jsem, a ostražitě si ji měřila pohledem. Kdo ví co je tahle energetická holka zač.

"Jé promiň já se ani nepředstavila. Jmenuju se Emily a jsem tu, protože podle rodičů mám prý přebytek energie, kterou bych si měla na táboře nějak vybít."
Zakoulela očima, ale stále se zářivě úsmívala.
No a neříkala jsem to? Energie, že bych ji mohla napojit na přívod proudu a ona by rozsvítila půlku Colorada.

Podala mi ruku, kterou jsem po krátkém váhání přijala a s hranou přívětivostí se také přestavila:
"Darby."

Nemám fakt chuť ji  tu převyprávět svůj životopis, takže svou ruku hned stáhnu a stále ji sleduji, jak neklidně přešlapuje na místě. Chce se jí na záchod?

"Můžu si přisednout?" Zeptá se rozpačitě, ale na mou odpověď nečeká a hned si hoví vedle mě. Tak proč se vůbec ptala?!

"Tenhle tábor nepřežiješ, kotě." Otočila jsem se za tím slizkým hlasem, který mě čím dál, tím víc iritoval.

A jelikož svět na mě nebyl ještě dost krutý, tak za mě posadil toho hnědovlasého debila.

"To se ještě uvidí, zlato."
Odvětila jsem a svůdně na něj mrkla.

Vzadu se mezi kluky ozvalo překvapené 'Óooo' a někteří se dokonce začali pochechtávat.

"Začala sis." Zlověstně zašeptal.

Nad jeho prohlášením jsem jen zakoulela očima a s rozhodnutím toho debila ignorovat, se opřela o okýnko a sledovala události venku. Tohle bude dlouhá cesta.