Proč?

VY

Každý z nás dostal jedinečnou možnost okusit tu zrádnou a nepředvídatelnou chuť života. Dobrá tedy, bavme se o životě jako o chuti. Někdo ji miluje, jiní ji nemusí ale jsou s ní smířeni a někteří ji nenávidí. Můj příběh není žádným tajemstvím a pokud chcete, čtěte dál, ale pozorně, můžete se v tom totiž snadno ztratit. Jsem obyčejná dívka, tak jako vy. Chodila jsem do školky, na základní školu a teď jsem na střední. Jak říkám, normální člověk. Lidé mě vidí různě, jedni na mě koukají jako na ostatní, jiní o mě zase říkají že jsem divná, jiná, jednoduše nepatřím do této společnosti. Proč? Tady nastává ten okamžik na tuto příšerně nesrozumitelnou otázku. Když nám někdo řekne že venku svítí slunce, zeptáte se proč? Odpověď je sice jasná ale nikdo vám na to přeci jen neodpoví, to nás vede k další otázce. Proč? Lidé často pokládají tuto otázku aniž by vlastně chtěli znát odpověď. Tady už se trochu pozastavím, odpověď na naše druhé proč už není tak jasná. Což znamená další otázku. Proč? Protože nikdo nerozumí této prosté otázce. Jeví se jako nejmenší zlo, nevinná a jednoduchá otázečka. Tím se vrátím k našemu prvnímu proč. Když mi bylo 14 let, zjistila jsem něco nečekaného. Ne, bohužel nemám nadpřirozené schopnosti, nedokážu vypočítat složité rovnice ani sníst tunu jídla a nepřibrat ani gram. Zjistila jsem, že lidé nejsou lidmi. Jsou to jen stroje, stroje co berou myšlenky zase jiným strojům a ty myšlenky si ukládají do paměti. V té paměti jsou jen cizí myšlenky a názory. Ale kde jsou ty naše vlastní?  Uvědomila jsem si že žiju životem plným lží a přetvařování se. Chtěla jsem se o toto mé zdrcující zjištění podělit s přáteli, ale nechtěli tomu porozumět. Je lehčí nemít názor a ignorovat vážnost toho že je každý jen stroj. Já si řekla dost! Začínala jsem být sama sebou. Ukazovat kdo skutečně jsem. A víte co je v moderní společnosti nejhorší? .....Vy.
Proč? Ptáte se opět. Neznám tuto odpověď, přeci je mi jen patnáct let.
Pokud jsem chtěla být opravdu jiná, myslím že se mi to povedlo. Přátelé zmizeli. Opustili mě bez jakýchkoliv slov. Ale pořád jsem chtěla více a více. A čím více jsem dostávala, tím méně jsem tady chtěla být. Mé tělo bylo zoufalé a mé činy příšerné. Z normálnosti jsem zešílela. Jak ironické že? Člověk se sebepoškozuje z mnoha důvodů. Touha po pozornosti je asi nejčastější. Za svůj krátký život jsem poznala spousty lidí co toto dělali, ale jen jeden jediný člověk to nedělal kvůli lítosti a pozornosti. Můj nejlepší přítel v té těžké době procitnutí. Chápal co jiní ne. Věřil mi. Věřil nám. Takového přítele si važte. Jeho úsměv byl mou každodenní oporou. Ale přejdeme zpět k tématu. Sebepoškozování je špatné. Radím vám, nedělejte to. Život si zkazíte. Teď si říkáte: "Bože ta holka je blbá ničemu nerozumí." Máte pravdu. Ale nechte mě hádat. Cítíte se zničeně. Každý den vás bolí vzpomínka na to jak jste byli šťastní, na to jak jste objímali toho jenž jste tolik milovali a ničí vás ta představa samoty. Říkáte si, ,,zabiju se," ale pravdou je že nechcete. Nikdy by jste to neudělali ale sebepoškozování vám dodává pocit chtěnosti protože se najednou všichni ptají...Proč? A opět jsme se vrátili k této absurdní otázce.
Mé ubližování bylo způsobeno pocitem nepatřičnosti. Viděla jsem v tom svobodu. Jizvy jsou mým znamením. Oči jsou mou pravdou a slova jsou mými myšlenkami. Má bolest je vyjádřením chyby. Chyby kterou vy, nesmíte nikdy udělat. Tak se naučte pohlížet na svět jinak, pokládejte si tu pitomou otázku proč, ale nezapomeňte na odpověď, hledejte ji. Buďte člověkem a ne strojem.
Buďte to vy!