Je to nádherná podívaná, vidět jak se to malé stvořeníčko poprvé nadechne, jak poprvé spatří světlo světa. Divoké stádo oveček je uprostřed rozjasněné louky. Ve středu tohoto hloučku leží dospělá samice ovce, bříško měla velice širokých rozměrů. Vypadala nezdravě, avšak naposledy zatlačila a hlasitě vydechla, než z ní vyklouzlo malé jehňátko, vydechla naposledy.
Malinká bytůstka ležela bezhybně na zemi, ale dýchala. Byla pokryta čímsi, což není zvláštní, zvláštní byla jeho srst, jeho vlna. Byla...byla černá. Ve stádě bylo ticho, jen pár opovažlivců si něco šeptalo.
Nebyli zvyklí na černé zbarvení, považovalo se to za stvoření samotného ďábla. Nevěděli zda ho tam nechat na pospas smrti nebo ho nechat žít ve stádu jako žijou všichni ostatní. Jenže on nebyl jako oni, on byl rozdílný, jedinečný, neměli jediný důvod ho nechat na živu.
Rozhodli se, všechny ovce se rozcházeli, nechajíc mrtvou matku toho roztomile ďábelského jehňátka ležící vedle stále dýchajícího syna ďábla.
Hlasité ,,NE" vzneslo se od jedné staré ovce, sama totiž byla šedá. Stará ovce pomohla malému ďáblíku na nohy, to se nemotorně zvedlo, ale hned zas spadlo celou vahou na zem, jak se mu podlomila třesoucí se kolena. Znovu zakročila šedá ovce, tentokrát se stvořeníčku povedlo udržet se na svých křehkých nohách. Velice nemotorně se rozešlo, motalo se a zakopávalo o své vlastní nohy a o drny trávy, přesto se ze všech sil sebejistě rozběhlo ke stádu, které nyní bylo otočené čelem k němu a šedé ovci. Stádo jen rychle ustoupilo a dalo prostor malému jehňátku, pouze pro to aby se jich nedotklo.
Dny ubývaly a náš malý chlupáč byl už vzrostlý. Ačkoliv byl dobírán ostatními ovcemi on sám se cítil výborně i přestože jejich stádo mělo závažný problém s vodou. Poslední dny byly velmi teplé a vody bylo čím dál méně. Nejvíce vody dostávali nově narozená mláďata. Nové potomstvo bylo důležité. Každý dostával svůj příjem vody, který si zasloužil. Jednou když sluníčko pálilo opravdu k nevydrží se jedná těhotná samice doslova připlazila k napajedlu. Nikdo jí však nechtěl dát vodu, vždyť svou část vody si už vypila! Ostatní jen shlíželi, shlíželi jak pomalu vypouští duši i duši to nenarozeného. Pomalu se otáčeli i beránek jiného zbarvení to chtěl vzdát, ale uslyšel tu nebohou ovci zasténat. Jelikož dnes ještě nepil mohl jí dát svůj příjem potřebné vody. I přešel k ní několika ráznými kroky. Ovce ho pozorovala. Nesrozumitelně jí pošeptal něco do ucha, něco co mohla slyšet jen ona. poté odešel na vyvýšený kámen, kam chodil jen sám. Vděčně za ním koukala se slzami v očích. Stoupla si na vysílené hubené nohy, popošla o pár kroků blíž k tůni a napila se několika plnými doušky. Mezitím si tmavý kamarád lehl na kámen a čekal, čekal až umře. Byl smíření se smrtí, věděl, že nemá dost vláhy a další den by nepřežil, ačkoliv ho neměl nikdo v lásce, kvůli tomu jak vypadá a jak se narodil a kdo mohl se mu vyhýbal velkým obloukem, jen protože byl jiný. Věděl, že umírá s tím, že udělal dobrý skutek, s tím, že mohl někomu pomoct. Poslední nádech, hrudník se mu zvedl, přišel také i poslední výdech. To co jí pošeptal, splnila, plní to každý, každičký den. Pošeptal jí aby udělala další dobrý skutek, pomohla nebohému v tísni.
BYL JINÝ, ALE NEVÁHAL POMOCT.
