Relikvie Smrti

XX.

  Max vešel do dveří. V místnosti byl velký kamenný stolec, na něm lahvička, myslánka a  Relikvie. Jeho sladká odměna.
  ,,Došel jsi až sem." Když se Max ani nehnul, promluvila:
  ,,Vezmi si je. Jsou tvé." Max tiše hleděl před sebe.
  ,,Já... Vážně jsem tady? Není to sen?" zeptal se nejistě. Teď, když byl v cíli, mu přišlo, že jich není hoden, že mu nepatří, že se to nestalo...
  Prohlížel si Elfriedu.
  V tom mu na mysl přišla vzpomínka ještě ze začátku jeho cesty.
  Viděl, jak se ocas koštěte, jediné dřevo široko daleko ztrácí ve tmě.
  ,,To vy jste přiletěla tenkrát na tok koštěti."
  ,,To já jsem ti vrátila sluch i palec, na to si ty ale nemůžeš pamatovat. Třikrát jsem ti pomohla, ale ty vzpomínky nemáš v mysli. Jsou tady." Vzala do ruky lahvičku.
  ,,Tak na co čekáš?", zeptala se ho, když Max nereagoval.
  ,,Zabij mě už!"
  Max vykročil ke stolci. Sáhl po lahvičce, ještě než ji ale vylil, otočil se na Elfriedu, která to sledovala nechápavým pohledem.
  ,,Jste šlechetná paní. I když si to nemyslíte. Třikrát jste mi pomohla. I když si to nepamatuju. Mohla jste mě nechat zemřít.
  Vzdala jste se svých Relikviích-"
  ,,Všechny nejsou mé. Já..."
Elfriedě do očí po tak dlouhé době vrhly slzy.
  ,,Budeš mě nenávidět a nelítostně mě zabiješ, až zjistíš, co jsem provedla", zašeptala, s tvářemi smočenými slzami.
  Max se na ni nechápavě podíval.
  Elfrieda k těmu přiskočila, vylila obsah lahvičky do myslánky a pokynula Maxovi. Ten zaváhal.
  ,,Dáma první."
  ,,Já nejdu. A nejsem dáma. Já ne..."
  Maxovi se zčernalo před očima. Cítil, jak padá.
  Přistál na zahradě malého domku. Nepůsobil tak impozantně, jak bývá u bohatých kouzelnických rodin zvykem, ani nijak chudě. Prostě dřevěný, světle zeleně natřený dům s bílou střechou a verandou, též ze dřeva.
  Za plotem, jak jinak než z tentokrát nenatřeného dřeva začínal les. Na zahradě byl jeden jediný strom, malá vrba, jež se konci větví dotýkala vodní hladiny malého jezírka. Celé to působilo romanticky, ale obraz byl jako stará fotka z mudlovského fotoaparátu. To proto, že vzpomínka byla stará. Možná víc jak sto let...