Dračí srdce

1. kapitola

Probudil mě tátův řev.
"Vstávej, Eliz!" S povzdechem jsem se zvedla. Tohle oslovení nesnáším, jmenuji se Elizabeth, ne Eliz. Táta měl už na sobě zbroj, bez které snad ani nevychází z domu a v ruce měl luk, což bylo divné, protože v životě nestřílel, a ani se k tomu nijak neměl, protože mu to přijde zbabělé. Střelba je taky jediná věc, kterou umím líp než můj mladší brácha Daniel, neboli děsovec obludný, ale tak mu říkám jen já. Používám ale spíš oslovení Daniel, protože děsovec obludný je mimo jiné také drak. Daniel taky v životě nestřílel, takže není divu, že to umím líp, ale i na střelbu jsem levá.
"Proč máš luk?" Zeptala jsem se.
"Je to tvůj luk." Upozornil mě táta a já si uvědomila, že luk má trošičku menší rozměry a že v druhé ruce šípy.
Táta se na mě podíval, asi jako kdyby chtěl říct no já za to nemůžu že jsi tak neschopná, a podal mi luk i šípy. Pak mi to došlo - já budu muset toho draka zastřelit!
"Jakého draka budu zabíjet?" Zeptala jsem se a snažila jsem se aby to znělo tak, že toho draka opravdu budu zabíjet.
"Vřeštící smrt." Odpověděl táta.
"To si děláš srandu." Vykulila jsem oči. "Ano, dělám si srandu, zabiješ nočního běsa." Zasmál se táta.
"Díky, tohle mě uklidnilo." Obrátila jsem oči v sloup.
"To jsem rád." Poplácal mě po zádech táta, který si zřejmě myslel, že jsem to myslela vážně.
"Fakt toho draka musím zabít?" Zeptala jsem se.
"Jo. Budeš zabíjet nočního běsa. A to je část." Odpověděl táta, podal mi těžkou sekeru a odešel.
"Jak pro koho." Zavrčela jsem.
Byla bych v tu chvíli všechno na světě, jen ne viking. Já jsem si vzala svou takzvanou zbroj, která se skádala z železné helmy, kožených bot a koženého... no, já bych to asi nazvala oblečení. Vikingové to asi pojmenovali jinak, ale já těm jejich pojmům prostě nerozumím a asi nikdy rozumět nebudu. Otevřela jsem dveře. Za nimi stála hora lidí, kteří se těšili, že zabiju draka.
"Ženy přece nikdy nebojovaly." Přišla jsem s posledním argumentem, který mě napadl.
"Ale když jsi dcera největšího vikinga všech dob tak musíš bojovat." Řekl táta a začal si pohazovat s mečem. Vzdávám to. Prostě toho draka zabiju. Snažila jsem se sebe samu přesvědčit, že to bude snadné. Vstoupila jsem do dračí arény, kde nováčci trénují zabíjení draků. Vešla jsem do ní a po zuby ozbrojení válečníci za mnou zavřeli dveře. Otevřely se dveře jedné z klecí s draky a z ní vyletěl noční běs. Byl to opravdu noční běs, o kterém jsem si myslela, že jejich druh už skoro vymřel. Slyšela jsem skandování veškerého obyvatelstva naší vesnice. Drak nevypadal, že by mi chtěl ublížit. Ke stropu vyšlehl drakův modrý plamen, který okamžitě roztavil mříže dračí arény. Drak mě vzal do drápů a nesl mě pryč. Letěli jsme pořád dál a já se na draka pokusila vystřelit, ale dopadlo to tak, že mi šíp spadl do moře a další šípy jsem ztratit nechtěla - to pro případ, že bych draka opravdu musela zabít, což by jen s lukem nešlo moc dobře. Sekera totiž zůstala v dračí aréně. Letěli jsme pořád dál a dál. Já jsem jen čekala, až spadnu na zem a zabiju se. Dříve nebo později se to stane a já jsem se snažila držet dračích drápů, ale to taky nevydržím věčně...