Dneska jsem byl, jako každou středu, v dramaťáku. Na konci každé zkoušky se nás vedoucí ptá na různé otázky. Dneska se dětí ptala, co se jim za poslední den stalo pěkného.
První začal s tím, že se nominoval na mistrák, druhá že se dostala na představení, třetí, a ta nemjmlaší, řekla, že jí jen chutnaly všechny obědy ve škole.. Padaly různé, velmi patetické hmotné a celkem egoistické věci.
Poslední dva měli hloubku. První přišla s tím, že se konečně dohodla s matčiným přítelem. Druhá s tím, že odjel přítel mamky do Prahy a všichni byli šťastní, protože byl klid.
Já jsem uvažoval, nemohl jsem si na nic vyjímečně pěkného vzpomenout. Uvědomil jsem si, že se mi nedějou ani vyloženě hnusné věci. Jak potom poznám pěknou a špatnou věc? Je pěkná věc hmotná, citová nebo imaginární? Je pěkná věc úspěch, který děti zmiňovali? Nebo klid který se jimjinak nedopřává?
Uvažoval jsem dál a zjistil jsem, že se mi stala pěkná věc. Nezklamal jsem. Nezklamal jsem po mnoha stránkách a v mnoha stránkách, nezklamal jsem jako student, bratr, kamarád, nezklamal jsem v práci. Co víc pěkného bych si měl, nebo mohl přát?
