povídky znuděné holčičky

Stařec

Budu vám vyprávět příběh o jednom starém muži .V jedné malé zapadlé vesnici stál jeden malý rozpadlý domek. Tento malý rozpadlý domek, však stál ve velké zahradě, ve které za každého ročního období kvetly květiny krásné, jako nikde na celém světě. Kdysi dávno v tomto domku, žil jeden starý muž se šedivou bradou, který byl už starý. Dříve, když s ním v tomto malém domku žila jeho milovaná žena, měl každý den na své tváři úsměv. Ale dřív na tomto místě zahrada nekvetla jako teď. Ani jeden nádherný květ se nikdy neobjevil na této zahradě. Starým manželům to však nevadilo, každý den o zahradu pečovaly a starali se o ní. Pokaždé, když kolem šli cizí lidé, vždy je s úsměvem pozdravily a nikdy se na nikoho křivě nepodívaly. Měli vždy čisté a hodné srdce. A i přes ty roky se stále milovali. Všichni si však říkali, proč jim jejich zahrada nekvete, když se o ní tak pečlivě starají. Nikdo na to neznal odpověď. A tak šel čas a jeho milované ženě se přitížilo. Byla slabá a nemohoucí , ale i přes to byla spravedlivá a milá ke všem. Starý muž se o svojí milovanou ženu staral tak dobře, jako se ona celý život starala o něj. Přes všechnu péči o svou ženu, však muž zapomněl na jejich zahradu. Ale jeho ženě vždy vykouzlil úsměv na tváři, protože jediné co chtěl , aby se usmívala tak jako dřív a nikdy nezapomněla na to, jaká dřív byla a jak jí všichni měli rádi za to, že do jejich životů přinášela úsměv. Jednoho dne se jeho manželka nemohla už ani postavit na vlastní nohy. Muž jí nosil teplý čaj a dělal pro ní vše, aby jí bylo líp. Jednou večer si ho manželka zavolala ke své posteli. Chytla ho za ruku a řekla mu, aby se k ní sklonil. Muž to udělal a dostal poslední krásnou pusu na čelo od své manželky. Jeho manželka byla dobrosrdečná a moudrá žena. A jediné co mu tehdy řekla bylo , až naposledy vydechnu nebuď smutný a pečuj o naši zahradu, jako jsme to dělali dřív. Zapomeň na všechny problémy, které se nám stali a vzpomínej jen na to dobré a na to jak jsme spolu zestárli ruku v ruce tolik let. Nikdy nezapomeň na to, že i přes všechny problémy jsem tě milovala. Teď se usměj a do mého posledního výdechu mě drž za ruku, aby jsem věděla, že tu se mnou jsi. Muž i z oka ztekla kapka slzy, ale i přes to se celý ten čas usmíval na svojí ženu. Když viděl jak jeho žena pomalu zavírá oči, stiskl jí pevněji ruku a políbil ji na čelo. Jeho manželka se přivřenýma očima naposledy usmála a s poklidným a vyrovnaným pohledem se vydala na cestu věčného spánku. V tu chvíli z očí starce vytryskly slzy, obejmul jí tak silně, aby se cítila v bezpečí a poděkoval jí za celý život co s ním prožila. Stařec vstal od postele a šel na vzduch, aby si pročistil hlavu, když překročil práh od svých dveří, nestačil se divit vlastním očím. Na jeho zahradě začali pomalu rašit malé lístečky nejkrásnějších rostlin na světě. Stařec přes slzy v očích neviděl všechnu tu krásu pouze si klekl na kolena a plakal si do dlaní. Tak šel zase rok. Jeho zahrada byla nádherná .Bylo na ní spousta nádherných jedinečných květů .Stařec si doprostřed obrovské zahrady postavil malou bílou dřevěnou lavičku, na které sedával každý den. Vždy, když mu bylo smutno, vzal si do svých rukou staré album s fotkami jeho milované ženy . Vzpomínal na to jaká byla a co všechno pro něj dělala, a vždy měl slzy v očích. Jeho tvář už nikdy neozářil úsměv, jako když jeho milovaná žena byla s ním. Pouze seděl sám na bílé lavičce uprostřed bílé zahrady. Za jeho malým domkem stála jedna stará vrba. K té vrbě chodil vždy, když mu bylo těžko , aby se vypovídal. Sedával u vrby na krásné zelené trávě a vítr si pomalu pohrával s jeho šedivými vlasy a hladil ho na duši. Jediné co slyšel byl šepot větru a jemné štěbetání ptáčků. Vždy se díval na blankytně modré nebe a záviděl ptákům jejich volnost. Ze starce se pomalu stával jeden z těch zahořklých nepříjemných lidí. Nestaral se již o svou zahradu , ale ta i přes to nádherně kvetla a jeho malý domek postupně chátral. Stařec i přes to vždy sedával na lavičce a díval se na nebe.Všiml si. že v posledních dnech k jeho vrbě chodí jedna malá usměvavá holčička. Každý den tu seděla u potůčku a zpívala si písničky, které jí napadaly. Stařec jí záviděl její pohled na svět, tak bezstarostný a nevinný. Dívka se jednoho dne podívala na nádhernou zahradu, když tu zahlédla nádhernou rudou růži. Rozběhla se za ní, aniž by se ujistila, že v malém rozpadlém domku někdo bydlí. Stařec jako vždy seděl na bílé lavičce. Dívka vběhla do zahrady a prohlížela si nádherné růže a uviděla na lavičce starého šedivého muže se slzami v očích. Dívka se však nebála. Utrhla rudou růži a šla směrem ke starci. Usmála se na něj a podala mu do rukou rudou růži. Stařec zvedl hlavu usmál se a pohladil malé děvče po vlasech. Začal si s ní povídat a ukázal jí postupně celou svojí zahradu. Když děvče odcházelo domů stařec natrhal několik květin a dal je do jedné velké kytice. Dívka poděkovala a s úsměvem odešla zpátky domů. Každý den se malá dívka vracela zpátky ke starci a vykouzlovala mu úsměv na tváři, stejně jako jeho žena. Měl jí rád jako svojí dceru. Dívka měla stále schovanou kytici kterou dostala od starce. Dva roky poté se dívka vydala opět za starcem, aby se mu pochlubila. Vběhla do zahrady, ale neviděla nikoho. Všechno co slyšela, byl pouze vítr, jak se otíral o krásné okvětní lístky květin. Když se podívala na lavičku, kde stařec vždy sedával, uviděla na ní pouze dopis . Dívka se zarazila a jelikož neuměla ještě moc číst, protože byla ještě moc malá, rozběhla se domů za maminkou, aby jí ho přečetla. Na dopise bylo napsané ''pro Emily''. Maminka otevřela dopis a začala číst.

Ahoj Emily 

Aby jsi pochopila co se stalo. Už několik let mám velmi vážnou nemoc a zbývali mi pouze 2 roky života. Když se mnou byla moje milovaná žena, úplně jsem zapomněl na to, co se děje. Pořád jsem se usmíval a byl šťastný. Co moje žena zemřela , jsem neměl nikoho a byl jsem smutný . Jediná útěcha byla moje krásná zahrada, která rozkvetla po posledním výdechu mé ženy. V té zahradě pro mě bylo mnohem víc , než mohl vidět kdokoliv jiný. Bylo to pro mě znamení , že moje žena je tu stále se mnou, ale i přes to mi pořád chyběl přítel. Někdo kdo by mi opět vrátil na tvář úsměv. Ale pak jsi se objevila ty. Každý den jsme se smály úplně stejně , jako když se mnou byla moje žena. Jsi úžasný člověk a zvykni si, že někteří lidé tě nebudou mít rádi a budou ti chtít ublížit. Nenech se tím srazit na kolena a rozdávej dál lidem úsměv. Mám tě rád Emily.  ''

Holčičce se do očí vehnaly slzy. Vzala do rukou květinu co jí dal dříve stařec a rozběhla se zpátky do zahrady. Se slzami v očích šla pomalu k bílé lavičce uprostřed zahrady a pomalu položila kytici na lavičku kde sedával stařec. Na posledy se podívala na nebe a řekla ''jsi navždy v mém srdci'' . Usmála se na nebe a poslala pusu. Tento domek zde stojí stále a ptáte se mě, jak to vše vím ? Já totiž bývala ta malá usměvavá holčička , co zvedala náladu starci, který byl smutný a zklamaný životem ...