povídky znuděné holčičky

poslední

ležím na zádech...noc jako každá jiná. Ležím a začínají  mi těžknout víčka.

chce se mi spát ale něco mi to nechce dovolit...Nevnímám svět kolem sebe vidím pouze tmu která oplývá mé oči. Je to tak krásná noc je kouzelná.. černočerná tma všude kolem mě a já pomalu usínám. V hlavě se mi opět začíná rodit miliony myšlenek a vzpomínek. Přemýšlím nad věcmi jež se staly a nad představou těch nádherných chvil se lehce pousměji. Cítím se slabá na pořádný úsměv. Ležím tu a mé tělo začíná ovládat zima.. mrznu.. začínají mi mrznout konečky prstů. Ale i přes to se mi tato noc zdá jiná než všechny ostatní . Je to noc kdy nemyslím na nic špatného co se mi stalo.. nic mě netíží jako by jsme byla uvolněná od všech břemen co mi život nasadil.Najednou...na mé promrzlé ruce ucítím jemný a teplý dotyk něčí ruky. Kéž by mě tolik netížily oči a já se mohla podívat kdo mi věnoval ten krásný dotyk. Najednou.. můžu pootevřít oči vidím kolem sebe všechny své kamarády a rodinu. Co se to děje ? proč všichni pláčou?.. podívám se na mojí ruku... na které uvidím ruku někoho... koho určitě moc dobře znám. Snažím se víc otevřít oči .. proč to jen nejde ??..snažím se pohledem sjet na toho člověka. Je to máma. Má slzy v očích...Zdá se mi jako by se na mě pokoušela mluvit.. Neslyším žádné hlasy v hlavě slyším jen jemné šumění. Není horší věc než vidět slzy ve tvářích člověka. Jež se o vás každý den staral. Vždy když jste upadli zvedl vás a dal vám pusu na uklidnění. Slzy v očích někoho kdo vzdal vše co měl jen pro to aby jste byly šťastní. Mám takovou chuť jí říct ať nepláče a obejmout jí. Nejsem schopná pohybu.. snažím se vydat aspoň malinký náznak hlásku. Nic se však neozývá a mě nezbývá jen ten ubíjející podhled na máminu krásnou tvář se slzami v očích. Ač jsme udělala v životě cokoliv .. ona mi odpustila.. Byla jsme vždy její malá holčička na kterou nedala sáhnout. Najednou jako by jsme slyšela v mé hlavě jemný hlas jako by volal mé jméno. Ano slyším ho jasně někdo mi říká ať neodcházím... Kam nemám odcházet co se to tu děje ?

Matka má stále slzy v očích a stiskává mi mnohem víc mou promrzlou ruku aby mě zahřála. dá mi pusu na čelo jako to dělávala vždy když mě ukládala ke spánku. Opět mi začali těžknout víčka ale tentokrát mnohem víc než před tím. Už mi nebyla zima.. Bylo mi tak krásně jako vždy u mámy v náručí. Cítila jsme se v bezpečí a už jsme opět viděla jen tmu která mě opět vábila ke spánku. Ale i přes to jsme cítila pořád ten teplý a krásný dotek na své ruce . Najednou zavírám oči.. už mi nejde již hnout  víčky. Slyším jako by mi v hlavě hrála nějaká nádherná neznámá hudba. A najednou se v té tmě kolem mě rozzáří bílé světlo. Už jen naposled slyším hlasy svých kamarádů jak na mě volají ať neodcházím. Když tu jsem opět uslyšela lehce ten nádherný hlas od mámy. Jež mi šeptala do ucha že mě má ráda a že navždy budu její malá holčička...

Chce se mi brečet ale nemám na to sílu... usínám. A už nevnímám nic pouze tu nádhernou hudbu.. která mi hraje v hlavě.

nikdy jsme netušila jak těžké to bude při mém posledním výdechu....