Když někoho máte z celého srdce rádi a ještě k tomu vám ten dotyčný zachrání život, je opravdu těžké ho opustit. A když se spolu znovu shledáte, je ještě těší znovu navázat to pevné pouto které jste měly. To je ten největší problém toho, že vztahy...
Probudila jsem se celá upocená a vyděšená z mojí noční můry, která mě navštěvuje alespoň jednou do týdne. Je to už přes deset let od té události v lese. Možná vás zajímá jak to dopadlo. No, když se na mě ta potvora vrhla, hodně mě poškrábala a to hlavně na zádech (dokonce po tich škrábancích mám doteď jizvy a musím uznat jsou opravdu příšerný). Nebýt Kanata který se během chvilky probral z toho šoku a prošpikoval tu potvoru špičatým klackem, který ležel opodál, tak bych tu asi už nebyla. Kvůli tomu incidentu se mamka rozhodla přestěhovat. Od té doby jsem Kanata ani nikoho z jeho rodiny neviděla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
To je Vami (já vím vypadá stejně jako Kanato ale je to součástí příběhu)
Asi by nebylo na škodu se představit jmenuji se Vami Kasiva, je mi sedmnáct let a bydlím s rodinou nebo spíše se zbytkem rodiny v jižní Korei mám ráda plyšáky, ježdění na koni, hru na klavír a svoji brigádu v nemocnici bych nevyměnila za nic. Mám takový zvláštní dar a tím je něco ve stylu čtení myšlenek, ovládání myšlení druhých, no prostě vše co se psychiky a mentálního zdravý týče,ale snažím se to moc nepoužívat. Je to podle mně neslušné a pokud se vám takhle někdo dostane do hlavy tak i nepříjemné. Používám to jen ke komunikaci se svým kamarádem Norim, který není až tak úplně člověk. Plus k tomu umím ''vykouzlit'' na dlani nějaké modré světýlko, které když přiložím na ránu tak se okamžitě zacelí a nezůstane po ní nic, tím myslím jizvi, zlomeniny, řezné rány atd. Bohužel na mě to nefunguje takže se svými jizvami se musím smířit a pokud si něco zlomím, nebo se jakkoli zraním a že s mojím štěstím tich úrazů mám požehnaně, tak mám prostě smůlu. Jaká ironie. Ještě jedna věc je tady o které by jste měli vědět a to je ta, že vidím duchy. To je asi tak všechno o mě.
A moje rodina? Máma umřela na rakovinu zhruba před čtyřmi lety a táta nás opustil už když sem se narodila. Teď bydlím se svou starší sestrou Meko u nevlastního táty ,který nás má rád jako vlastní. Je velmi milí, ale někdy až moc. Od té doby co máma umřela se hodně změnil. Někdy to s tou milostí a opatrovnictvím hodně přehání. Jelikož nemá vlastní děti a ani nemůže, tak jsme to jediné co mu zbylo. Asi proto je tak přehnaně starostlivej. Když jsem říkala že vidím duchy tak to nebyla tak úplně pravda. Vidím pouze jednoho. Měla jsem ještě druhého nejlepšího kamaráda, seznámili jsme se, když jsem se přistěhovala sem a tím je Nori. Jenže ten umřel před dvěma lety, protože do měj narazil nějakej ožralej chlap autem a už jsem mu ani já nedokázala pomoct. Do té doby jsem duchy neviděla. Ale když zemřel tak jsem dostala skoro infarkt, poté co jsem ho uviděla stát přede mnou průhledného a naprosto v pořádku. I když, přiznejme si průhledný člověk asi nebude v pořádku. Poté co jeho rozmáčklé tělo vytahovali hasiči zpod auta a on stál pořád přede mnou dívajíc se na mně se slzami v očích tak jsem se z toho opravdu složila. Od této chvíle je Nori jediným duchem kterého vidím.
Je to celkem sranda mít za nejlepšího kamaráda ducha, ale má to i spoustu nevýhod. Například domluva, jednu dobu jsem chodila k psychiatrovi kvůli tomu, že prý trpím samomluvou. Proto na dorozumívání s ním někde ve společnosti používám telekomunikaci. No tak a teď k vyprávění. Po probuzení následovala hygiena a všechno ostatní. Jelikož je dneska pátek tak tu školu musím nějak přetrpět. Ještě že za necelý měsíc je vysvědčení.
Naše třída nese titul nejhorší na škole. Jak super že kvůli asi šesti lidem nikdy nejezdíme na žádný výlety, nechodíme na žádný akce, do kina, prostě nikam. Ale i přes nedostatky mích poněkud ne na Zem patřících spolužáků jsme všichni super parta a držíme při sobě, proto nám to tolik nevadí. Vždy si najdeme způsob jak si to vynahradit. Například zítra jdeme na tůru na nedalekou horu. Je to výlet zhruba na dva až tři dny. Samozřejmě nikomu nebude vadit když nedojdeme do školy. Učitelé si aspoň odpočinou a mi budeme mít delší víkend. Proto bylo hodně těžký tátu přesvědčit, abych vůbec mohla jít.
Když jsem přišla ze školy nachystala si věci na výlet a navečeřela se. Po příchodu do mého pokoje jsem sebou šlahla do postele a v tu ránu usnula.
