Už navždy spolu

Já se nechci znovu stěhovat

Když jsem se dobelhala na vrcholek hory, uviděla jsem rozložené stany, ale nikoho poblíž. Krosnu jsem odhodila k jednomu ze stanů a rozvalila se hned vedle. To když jsem říkala pět hodin chůze myslela jsem tím nepřetržité a to ještě do kopce. Jak jsem tam tak ležela vůbec jsem necítila nohy. 

Musela sem asi usnout, protože mě probudil proud studené vody následující smíchem mých retardovaných spolužáků. ,,No jasně vás tři nic lepšího nemohlo napadnout než mě polít, co?" zeptala jsem se tich idiotů s ironií v hlase. Omlouvám se za ta oslovení, ale ty divný existence se jinak pojmenovat nedají. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" Nedalo mně to a musela jsem se zeptat na důvod prázdného tábora. ,,Koman a Sento s sebou vzali i věci na lezení tak nám dělají instruktory a pokoušíme se zdolat tu skalní stěnu co je v lese." Odpověděl mi na otázku Shiro. ,,Jo a Akai to uklouzlo a šikovně si odřela jak kolena tak ruku jestli bys jí to vydesinfikovala a takový ty blbosti jako pofoukat a tak dál" usmál se na mě Unito. ,,Jasně jen si vezmu lékárničku a hned přijdu." Usmála jsem se a přitáhla si k sobě  batoh abych ji z tama vydělala. Mám kluky ráda, ale někdy se chovají jako ty největší telata. Vytáhla jsem tedy lékárničku s desinfekcí a šla za klukama směr skalní stěna. Sice nám ozdravovací schopnosti, ale ránu vydezinfikovat neumím. 

Po náročném lezení jsme šli zpátky do tábora. Každý měl za úkol posbírat tolik dřeva kolik unese, aby jsme do lesa nemuseli chodit potom v noci.  Protože po včerejší události se všichni budou bát jen vystrčit hlavu ze stanu. Nejvíc mě ale dostalo, když čtyři kluci dotáhli asi šesti metrový smrk a dalších šest táhlo větve, které odsekali aby mohli lesem líp prokličkovat. Já i zbytek mých spolužáků jen přihlížíme na to divadlo v čele s Shirem s mačetou v ruce. Po náročné domluvě se stromem jsme konečně rozdělali oheň a posedali si do kroužku kolem. Nikomu se dneska nechtělo ponocovat, buď byli z dneška unavení nebo se báli toho co se stalo včera. 

Domů nás opět odvezl autobus, protože komu by se taky chtělo chodit po tak náročném výkendu.

Po příjezdu jsem šla domů, a tam mě čekal táta s láskyplným obětím a takovou dřívější slavnostní večeří. ,,My něco slavíme?'' zeptala jsem se, když jsme usedli ke stolu i s Meko. ,,To zrovna ne, ale chtěl bych s vámi něco důležitého probrat.'' odpověděl táta nervózně. Se sestrou jsme se na sebe divně podívaly a poté opět přesunuly svou pozornost tátovi. ,,No, prostě a jednoduše, budeme se stěhovat''.