Příběhy z Bible o lidském světě zná snad každý. Dětem jsou vyprávěny již od útlého věku. Ale každý svět má své legendy, své příběhy a své hrdiny. Není tomu jinak ani ve světě League of Legends. A tyto příběhy Vám budou vyprávěny:
V Lese Pokřivenosti je dnes zvláštní klid. Vítr přestal foukat, ptactvo přestalo zpívat a všechna zvířata se schovala do nejhustšího křoví, které našli. Něco dnes život v lese narušuje. Je to nářek. Nářek, který jako zemětřesení protíná celý les. Ale odkud ten zvuk jde? Nebo spíše, kdo tento zvuk vydává?
Na malém paloučku pokrytém pařezy sedí malé stvoření. Je celé ve stínu, ale vypadá jako člověk, tedy spíše jako lidské mládě. Malý človíček. I jeho hlas v nářku dává za pravdu, že je to ještě nedozrálý tvor. Na mýtinu se vplíží paprsek světla a malé tělíčko se po něm natahuje vyzáblou ručičkou. Ale jak se ruka ocitne ve světle, je nadevše jasné, že se nejedná o člověka! Není to lidská ruka! Je to seschlý pazour špatně obmotaný zelenou bandáží. Sám tvor se lekne toho, co vidí na světle a zpoza obinadel vytrysknou dvě jasně žlutá očka jako plamínky. Pláče.
„Víte, co je na tom všem nejhorší? Že jsem doslova odsouzený k samotě. Není to tak, že bych chtěl. Nebylo to mé rozhodnutí. Já... já prostě... nevím jak se tomu mám vyhnout. Cítím se tak prázdný. Jakoby mi někdo ukradl cit. Jakoby mi někdo zastavil krev proudící v mých žílách. Jakoby někdo zastavil tlukot mého srdce. Jakoby... mi..někdo ukradl schopnost milovat. Od té doby, co jsem se probral v kobce, jsou mé pocity jiné, zvláštní. Cítím bolest, strach, smutek a ze všeho nejhorší je ten palčivý oheň v hlavě. Oheň, který vždy zmítá s mým mozkem sem a tam, když se snažím vzpomenout. Vyvolává ve mně něco, co jsem nikdy necítil. Snažím se to potlačit, ale nemůžu! Já prostě... já nemůžu. Já chci, ale ono je to silnější. Bojím se to slovo jen vyslovit. Jenom myšlenka na to slovo mi vytváří pocit, jakoby mnou proniklo tisíc kopí. Je to... je to.. je to hněv!" jeho tenké tělíčko se zkřiví, jako by ním projel blesk a pařez, na kterém sedí se propadne. Ze vzdáleného stromu se zvedne malé hejno Kalap. Široká křídla se zatřepetají a na malý moment zastíní slunce, které dopadá skrz bohaté stromoví na měkkou lesní půdu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vidíte! Je to prokletí, jsem si tím jist. Ale já přeci nechci nikomu ubližovat. Já jen potřebuji spřízněnou duši. Člověka, kterému opřu svou hlavu o rameno, když je mi těžce. Někoho, s kým se budu radovat tak, že se čas zastaví a nechá nás smát se. Někoho, kdo mě obejme a řekne: „Na mě se můžeš vždy spolehnout, KAMARÁDE!"
„Kdyby se alespoň minulost vrátila do mé mysli. Marně. Jediné, na co si vzpomínám je písek. Kopy písku. Každé zrnko té nekonečné pouště, ve které jsem se probral. Určitě má něco společného s mou minulostí. Ale co? Je tam snad někdo, koho znám? Někdo... důležitý? Přítel?" rozjasní se dva tančící plamínky. Ačkoliv uvnitř je stále sklíčený a zlomený, snaží se tento pocit potlačit a na venek projevuje něco, co by se radostí dalo nazvat. I když to je od radosti stále daleko, stačí mu to, protože je to pro něho něco nové. Vyklestí se z trosek pařezu, na kterém doteď seděl a rozeběhne se. Běží. Neví kam, ale stejně běží. Neví směr, ale i tak běží. Stromy se kolem něho jen mění - tlustý, tenký, malý, velký, světlý, tmavý - ale Amumu nic nevnímá a běží.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po několika hodinách běhu se vůbec necítí unavený. Běh je jeho nesdílnou součástí života, protože Les Pokřivenosti už mu pár překvapení nadělil. Teď se však dostal do části, kde ještě nikdy nebyl. Je tmavší, hustší a má pocit, jakoby z každého křoví na něj koukalo milión párů očí. Ptáci již nezpívají. Slunce se sem nedostane. Trochu zpomalí, ale stále je v pohybu. Najednou se část obinadla zachytí o trnitý keř. Amumu to však nevnímá a jak běží, cítí slabý poryv větru v místech, kde má člověk játra. Zastaví se a koukne na svůj pravý bok, kde je najednou nic. Prázdno. Vidí skrz na skrz. Otočí se a za ním je cestička vytvořená zeleným obinadlem. Poleká se a začne se obmotávat zpátky. Když tu po pár metrech leží na látce smotaný pergamen. „Kde se to tu vzalo?" udivuje se maličká mumie. Pečeť je stále v pořádku, což mu napovídá, že tuto zprávu bude číst první. Je snad pro něho?
Sedne si na místě, kde se zastavil a rozlomí pečeť svými křehkými prstíky. Už ho nezajímá, odkud se pergamen vzal. To ví jenom čtyři kukadla za stromem - dvě velká a dvě malá. To ony viděly, jak se pergamen vykutálel z vnitřku tvorova trupu. Amumu se se zvědavostí pouští do čtení.
„Synu,
postihla nás velká zkáza. Zkáza, která zničila vše, co jsi znal. Vše, na čem Ti záleželo, chlapče. Z posledních sil jsem zachránila alespoň Tebe. Ale nezoufej. Na zoufalost není prostor. Nedýchám, ale mé srdce stále bije. A vím, že jednoho dne se vrátíš. A nejen ty. Celý můj lid se vrátí a Já budu opět pohostinná, rušná a dokonalá.Pamatuj, že musíš poslouchat své srdce, vždycky.
Tvá Shurima"
Shurima! To je ono! To je jeho domov. A ačkoliv vzpomínky jsou stále zaklíněné, tak cítí, že ví, co má udělat. Musí se vrátit domů.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeho radost však vyruší prasknutí větviček za jeho zády. Malé tělíčko nemá odvahu, otočit se. Naprosto strnul hrůzou. Za zády cítí jenom hlasité funění, které se každou vteřinou přibližuje. Jeho hlas snad o oktávu výš vydrmolí: „K..do jsi?" otočí pomalu hlavu a za ním stojí dva stíny - jeden velký a jeden malý.
