Vidím stříbrné světlo. Snažím se k němu natáhnout ruku a pevně jej uchopit. Vůbec mi to nejde, jakoby celý svět byl proti mně. Udělám několik kroků za sebou, ale nohy se mi podlomí v přívalu nepříjemné bolesti. Nemůžu jít dál, ať chci sebevíc. Obraz najednou zčerná. Propadám se do nicotné hlubiny, křičím zoufalstvím, až mi to drásá srdce a po mé kulaté tváři stékají prameny hořkých slz. Cítím, že můj život je u konce, když v tom najednou ..
Vystrašeně sebou trhnu a prudce odlepím oční víčka od sebe, abych pohlédl na potemnělou místnost čtvercového tvaru ochuzenou o světlo, když pominu dohořívající bílé a tenké svíce nedbale umístěné na kraji nočního stolku. Do mého zorného pole vzápětí padne dospívající muž s blonďatými vlasy rozčepýřenými na všechny možné světové strany a modrýma očima mandlového tvaru, od kterých se nemohu zaručeně odtrhnout.
Vnímám, jak proti mé vůli se koutky úst roztahují do menšího, ale za to upřímného úsměvu a moje pocity začnou bít na poplach. Neregistruji nic jiného ani to, že se nade mnou sklání úplně cizí člověk a ještě ke všemu skoro nahý. Nejsem na kluky alespoň o tom nevím, jenomže je v něm něco zvláštního, co člověka se na všechno přiměje dívat jinak. Dýchám zrychleně, ale snažím se uklidnit tím, že párkrát pod peřinou zatnu ruce v pěsti a rázem je povolím.
Utéct? Opětovně se vystavit nebezpečí ulice? Nechat se zmlátit? Jsem zmatený, ale zároveň vyděšený. Nastává trapná chvíle ticha, kterou nakonec prolomí poměrně melodický hlas, který je doprovázen jistou veselostí, téměř bezstarost
„Tak ses probral, chlape!“ Zahlaholí vesele: „Jak se cítíš?“ Pozvednu obočí a mírně se na posteli posunu, dál od toho divně-zajímavého chlápka. Skrze ústa se mi prodere přidušené bolestivé vyheknutí. Nemám se k tomu, abych mu odpověděl.
„Dávej na to pozor. Měl si docela ošklivé rány. Něco jsem Ti alespoň ošetřil, i když možná budeš muset jít do nemocnice.“ Najednou se zamračí, když se od něj odsunu, až úplně ke zdi. Vytáhnu zpoza kapny ruce a ihned si je dám před obličej v náznaku obrany. Musel ze mě poznat, že mám strach. Maskovat vlastní emoce mi nikdy opravdu nešlo.
"Neubližuj mi. Nechci jít do nemocnice!"
"Proč bych mě, dattebayo?" Podiví se blonďák.
"Vypadáš nebezpečně, hodně nebezpečně." Vnitřní hlas mě donutí dát ruce dolů a přestat se téměř instinktivně před neznámým člověkem bránit.
"Pleteš se. Jsem Naruto. Jak se jmenuješ ty -dattebayo?"
"Mareo!" Představím se Narutovi, ale neřeknu mu druhé jméno. Pro jistotu. Přeci jen člověk hned nemůže začít důvěřovat lidem, které zná teprve malou chvíli. V hlavě se mi začne rodit plán, jak se vyhnout těm nepříjemným otázkám, které by mohyl nastat. Než stačím však takový plán vytvořit, Naruto položí další smrtící otázku, na kterou nevím odpověď:
"A co se ti stalo?"
"Já... konal jsem... chtěl jsem..." Plácám ohromné blbosti. Uvědomuji si, že jsem právě řekl něco, co jsem očividně neměl. Narutovi se na tváři objeví menší vrásky, tentokráte starostlivého výrazu. Prokouknul to, pomyslím si a k mému obrovskému překvapení se Naruto postaví na nohy se slovy, že půjde skočit do místního obchodu pro nějaké jídlo:
"Takhle pozdě?" Ptám se jej
"Je tu jeden obchod." Blonďák jen mírně pokrčí rameny a uchopí svazek klíčů, který rychlým pohybem strčí do kapsy odložených jeansů. V hlavě mi lítá jedna myšlenka za druhou. Opětovně zvažuji, jestli nemám vzít roha a řádně, takříkajíc se po anglicku vypařit. Netrvá to moc dlouhou dobu a Naruto je oblečený v pohodlně vyhlížející košili, jejíž dva vrchní knoflíčky nejsou správně zasazené v důlcích.
Doufám, že jej nikdo neviděl, pomyslím si, mohl by být v nebezpečí, ale to ve velikém. Naruto už je oblečený a vychází pohodovou chůzí ven z malého bytu. Slyším pak jenom zabouchnutí dveří. Nikdy jsem se takhle necítil v bezpečí, jako právě teď a proto mi to netrvá dlouho, než znovu propadnu do hlubokého spánku.
****
Roztáhnu nosní dírky a do plic nasaji tu vůni, která se line z kuchyně. Právě v tom stejném okamžiku se okamžitě ozve můj kručící a prázdný žaludek. Oblíznu si rty, až mi po bradě začnou stékat ty odporné sliny. S jistou nevolí, ale táhnut obrovskou chutí k jídlu otevřu oči a pohlédnu na strop místnosti. Posadím se, což se později ukáže jako obrovská chyba, protože mi z úst vzápětí vyjde další bolestivé vyheknutí.
Pomocí pravé ruky odtáhnu od sebe přikrývku a podívám se na modřiny a podlitiny, které zdobí mé tělo. Vyvalím oči hlavně na ošetřená zranění, ale pak i na ten zbytek. Mohu být rád, že jsem nedopadl hůř. S námahou se postavím na nohy, přidržujíc se nočního stolku a mířím si to ke dveřím. Opravdu mám hlad, což mě popohání vpřed, ale přílišná námaha mě může zase srazit na kolena. Držím se. Klika cvakne, dveře nepříjemně zavržou a já konečně nakouknu do kuchyně, kde vidím Naruta stát u plotny a něco pomocí varné konvice zalévá.
"Měl bys ležet-ttebayo!"
"Mám hlad, že bych sežral i vola..." Obeznámím Naruta se svým současným stavem. Místností se rozezní jeho upřímný a veselý smích se zdviženým palcem pravé ruky.
"Tak se usaď. Dostaneš instantní rámen. Vím, že to sice není nic moc, ale zasytí to." Usadím se pomalu ke stolu, abych si nezpůsobil ještě nějaká další zranění a během chvíle je přede mnou postavena miska s jídlem. V životě jsem tohle jídlo nejedl, ale voní překrásně. Toužebně uchopím čínské hůlky a do úst vložím první sousto.
Příjemná chuť se mi rozlije na jazyku a na tváři se mi usadí velice spokojený výraz a dokonce i žaludek vypadá, že je spokojen. Pojídání porce mi netrvá dlouho a po zbytek večera panuje u stolu přátelská atmosféra. Vlastně zjišťuji, že Naruto je bezvadný muž a v jeho blízkosti se cítím bezpečně. Po jídle se spolu ještě chvíli bavíme o všemožných tématech, která můžou na světě existovat.
Přichází čas jít do postele a oddat se dlouhému spánku. Jakmile vstanu, tak mírně zavrávorám, ale to už mě podpírají Narutovi mohutné ruce a vedou mě vstříc volné ložnici. Po několika chvílích už mě ukládá do postele a s přáním dobré noci odchází z místnosti. Chvíli mi trvá, než usnu, ale jakmile se tak stane, nic už mě od říše snů nedělí...
