Ráno mi není o nic lépe, než tomu bylo před včerejší pozdní večeří. Stále cítím pulzující bolest v samotných svalech a pokouším se udělat byť nepatrný pohyb, ale celé moje tělo odmítá jakoukoliv poslušnost. Potichu něco neslušného zavrčím a i přes veškeré protesty mých ochablých končetin se mi přeci jen s obrovskou námahou podaří posadit. Nějakou dobu setrvávám v sedu, ale poté rukou odhazuji peřinu, kterou nechávám jen tak ledabyle odstrčenou bokem. Nikdy jsem nebyl a nebudu zvlášť čistotný muž.
Oblečení velmi často nechávám klidně pár dní pohozené na zemi, než dostanu náladu jej vůbec uklidit. A co se týče koupání? Tak to opravdu neskutečně nesnáším. Nebaví mě to, ale na druhou stranu se osprchuji, když sám potom uznám, že smrdím jako kupa hnoje. Ticho v prázdné místnosti poté přehluší až zvuk kručícího žaludku. Mého žaludku. Jen teatrálně protočím očima a poté zakroutím hlavou. Vysíleně se zvednu z postele a prvně dlaní pravé ruky přichytím zdi, abych takhle získal ztracenou stabilitu, než se pokusím pokračovat ve spanilé cestě přímo vpřed!
„Ty vole, tohle už je o kejhák, ale herecký výkon jsem včera podal dobrý...“ Moje zelené oči zabloudí ke stropu a pramen černých vlasů, který mi neposedně padá do tváře, odfouknu a pokračuji dál v chůzi po malém dvoupokojovém bytě. Naruto musel zřejmě spát celou dobu v obýváku, pomyslím si. Opatrně otevírám dveře do kuchyně a vzápětí si všímám neskutečného nepořádku, jako po výbuchu atomové elektrárny. Stůl je přelomený vejpůl, mnoho skleniček rozmlácených na milion střepů a záclony mírně ohořelé. Netuším, jestli se mi to zdá nebo jsem při vědomí.
Pravou ruku si přejede po krku a najednou ucítím mírný otok, který už naštěstí trochu splaskává. Vnímám fakt, že brzo nastanou problémy a proto odvážně zvolám do prázdna: "Naruto?" Když je mi odpovědí pouze nervy drásající ticho, už to totiž velký problém znamená. Trhnu hlavou ke dveřím a klopýtavě, slabě se tím směrem rozběhnu. Už z dálky si všímám podezřelého lístečku, jenž nevěští nic dobrého:
Jestli chceš vidět někdy svého imbecilního kamaráda, udělej přesně to, co po tobě přesně chci!
O odměnu si přišel, když už jsi nás prve odmítnul. Jestli budeš odmítat nadále, zabijeme první Uzumaki Naruta a poté tvoji matku s bratrem. Chceš snad riskovat, Mareo? Rozmysli si velice dobře, co a jak uděláš, jestli nechceš, aby jeho hlava v brzké době visela na náměstí...
Tvůj všemi milovaný gangster
Orochimaru
Ten odporný slizký parchant, pomyslím si a znechuceně si odplivnu na zem. Prudce strhnu lísteček nalepený na domovních dveří a zmuchlám jej do ruličky, která se už ocitá poté v přeplněném koše očividně odloženém pro pozdější vynešení do kontejneru.
"Do prdele!" zakleju tiše: "Kurva! Oni mě a Naruta našli! To snad není možný... Musím začít jednat..." Prudce se oženu rukou po šatníku, jenž otevřu rychlostí nameteného blesku. Vzápětí už z něj tahám poměrně obnošené kalhoty s bílým tričkem a koženou bundou. Poté už jenom boty a klíč od auta...
Z pohledu Naruta:
Jsem svázaný k vodovodní trubce obrovským a tlustým provazem. Nemohu udělat jakýkoliv pocit a cítím se, jakoby mě přejela parní lokomotiva. Bolest hlavy je nezměrná a proto se snažím zůstat v klidu, vůbec totiž netuším, co se právě děje. Pomalu rozevírám oční víčka a rozhlížím se okolo, než dlouze vydechnu a přivyknu si na tu nenadálou temnotu.
"K-kde to jsem...?" Ptám se do ticha.
"Nemluv nebo si pro Tebe přijdou... Bude to ještě horší." Odpovídá mi neznámý ženský hlas. Trhnu hlavou tím směrem, několikrát zamrkám nechápavě očními víčky a nasadím přitroublý výraz. Pokusím se vzepřít provazům, ale ty k mé smůle bohužel nepovolí.
"Doufám, že se Mareo nepokusí o nějakou blbost."
"Moment, říkala jsi Mareo-ttebayo?" Náhle si vzpomínám. Ten mladík s černými vlasy a zelenýma očima, co se včera krčil vystrašeně v mé posteli. Nechápu, o co se tady jedná a jsem z toho stále více zmatenější. Slyším trhavé a rychlé nádechy
"Kazuya Mareo je můj syn. Bývalý policista a nyní agent pro řešení nebezpečných a vážných zločinů..."
Tohle mi doslova vyrazí dech, netušil jsem, že někdo tady dělá takhle záslužnou a nebezpečnou práci. Bydlím v zapadlých končinách Velké Británie, ve městě s dvaceti tisíci obyvateli, o které se náš starosta vůbec nezajímá. Těžké přestupky a znásilnění žen je na denním pořádku a jediné dvě fungující základní školy jsou plné mladistvých výtržníků, drogových dealerů a těžce závislých lidí na různých typů drog.
"Včera jsem ho našel.. zraněného na hlavním autobusovém nádraží."
"Žije? Je v pořádku?" Zeptala se mě Mareova matka.
"Je v pořádku i když mi dalo práci..."
Dveře od naší malé věznice se prudce otevřeli a dovnitř vešel poměrně statný muž s černými vlasy jako uhlí, zelenýma očima a černou kápí přehozenou přes obličej. I přes tmu jsem viděl, že polovinu tváře má zjizvenou a popálenou zřejmě v důsledku nějakého požáru. Prudce mě udeřil do obličeje a vnitřek mých úst se začal plnit horkou krví. Nechápu, jaká k tomu má motiv. Nasadím výhružný výraz, který jasně vypovídá o tom, že se mi tohle nelíbí a odplivnu si.
"Budeš držet hubu, je ti to jasné...?
"Nevím, co se děje-dattebayo! A taky proč mě tu držíte..."
Vysloužím si další ránu a pochopím, že už prostě musím mlčet. Nikam tohle rozhodně nevede. Neznámý muž vytahuje injekční stříkačku a najednou zaúpím bolestí, když je mi vražena přímo do mého krku. Propadám se do nicotné tmy a ztrácím vědomí...
