Dreams

2.Chapter

,,Jsi v pohodě?" otázala se mě starostlivě máma a přišla ke mě blíž, načež mě pohladila po vlasech. Odstoupila jsem od ní a zahleděla se jí hluboko do očí. Vyděla jsem v nich strach, starost a překvapení.

,,Mami," sklopila jsem pohled k zemi. ,,Jak to táta myslel?" vydechla jsem a zrak upřela na maminčinnu tvář. Tentokrát zrak sklopila mamka a já si skřížila ruce na prsou.

,,No, je to složitější," pokrčila rameny a slzy jí stékaly po tváři. Nevěděla jsem, jak to mám chápat. Chci vědět, co se děje! Mám právo to vědět!

,,Takže je to pravda," vyvalila jsem na ní oči a rozběhla se do pokoje. Máma  podvedla. Já se jí tu zastávám, přitom otec měl pravdu. Moje máma je děvka!

Rychle jsem se převlékla, abych se co nejrychleji dostala pryč z domu. Nechci tu sní být už ani minutu!

,,Ell," ozval se za mnou mámin hlas. Otočila jsem se na ní a viděla, jak brečí. Může si za to sama!

,,Nech mě být!" Vykřikla jsem, tašku si hodila na záda a odstrčila jsem mámu pryč ze dveří, abych mohla projít. Mé oči se zaplnily slzami, které jsem dokázala udržet.

Nazula jsem si boty a opustila dům. Sluchátka jsem si vrazila do uší, abych přišla na jiné myšlenky. Hodně mě mrzí, co udělala.

Běžela jsem na svoje nejoblíbenější místo, kde  se vždy odreaguju od okolního světa. Je to poblíž lesa u potůčku, ve výšinách stromů. Přiběhnu na to místo a začnu lézt na vysoký strom, který tu je tak osamocený. Když už jsem byla dostatečně vysoko, usedla jssm na jednu z mnoha větví, které patřily stromu a začala jsem přemýšlet o tom, co se dnes stalo. Vážně mě to mrzí, myslela jsem si, že si s mamou nelžeme a už vůbec mě nenapdalo, že by mamka byla schopna podvést mého otce. Kdyby se aspoň přiznala dříve, než jsem se ji začala před otcem zastávat. Za prvé by se to mohlo nějakým způsobem vyřešit a za druhé jsem nemusela kvůli ní schytat silnou facku.

Sundala jsem si jednou sluchátko a pustila si písničku "Just a dream". Zvedla jsem hlavu a zakoukala se na nebe. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Jenom tahle písnička mě dokáže rozbrečet a proto jí tak neskutečně miluju. Vždy mi pomůže, když se potřebuji vybrečet.

Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla, ale když už se začalo stmívat, rozhodla jsem se jít domů. Seskočila jsem z poslední větve, kterou tento strom obsahoval a dopadla na tvrdou zem. Uslyšela jsem prasknutí větve, rychle jsem se otočila tím směrem, odkud ten zvuk vyšel a za stromem jsem spatřila siluetu člověka. Rychle jsem se rozběhla lesní cestičkou, která vedla k mému domu. 

Za sebou jsem pořád slyšela blížící se kroky. Tep se mi zrychlil a nohy už nemohly. Chtěla jsem si odpočinout, ale věděla jsem, že bych to už nemusela přežít. Přidala jsem na tempu, abych mu utekla a zhluboka dýchala.

Když už jsem si myslela, že je po všem, ohlédla jsem se za sebe, abych se ujistila, že jsem mu utekla. Jenže to jsem rozhodně dělat neměla, protože jsem zakopla o kořen stromu a skončila na zemi.Pohlédla jsem na své rozbité koleno a poté zrak upřela na neznámou postavu, která se přede mnou objevila.

                          〰〰〰〰〰
Další  společná kapitola tak doufám že se vám líbí. ❤

👑KlruZelenkov a Imprincesswhore👑