SELEKCE

|první schůzka|

|kapitola s postavou Lizzie Foley|

......

Čeká mě první schůzka a nečekaně z toho nejsem nervózní. Vlastně se těším, protože ta holka s husou je jednoduše originální. Naima mi tvrdila, že se jí moc nezdá a trochu z ní jde strach, však já na ní mám přesně opačný názor.Trochu jsem si poupravil šedou košili, rozcuchal vlasy, a zaťukal na dveře jejího pokoje.

Jakmile otevřela, trošku jsem zdřevěněl. Měla na sobě špinavé, roztrhané rifle a tričko s fleky od hlíny.
"Oh...." Řekla a vyjeveně na mě koukala. Ale já se musel zasmát. Čekal jsem, že o našem setkání řekne služebným a ty jí mile rády obléknou. Teď se zdá poněkud ztracená ve své skříni.

"Nepotřebuješ nějak pomoct?" Udržoval jsem smích, protože se musím tvářit slušně a hlavně jako princ, což je v některých chvílích (a speciálně v téhle) velice obtížné.

"Jako s věcmi," Zeptala se nechápavě, ale hned na to pokračovala. "možná by mi stačilo vědět, co se tady normálně nosí, protože všechno, co jsem tady zatím našla se mi zdá...no, zkrátka by byla škoda to ušpinit, když se věčně hrabu v kytkách." Když mluvila, rukama poukazovala na květináč v rohu místnosti, s rozsypanou hlínou všude.

"Vlastně se zde nosí šaty. Máš skoro až neomezené možnosti a služebné ti klidně ušijí i šaty, dle tvých představ. Ale pro naše schůzky můžeš mít klidně oblečené něco více pohodlnějšího. Však čistého a moderního, Lizzie. Moje matka, tvá královna, tě nesmí v tomhle stavu vidět. Jestli chceš, dám ti ještě chvilku na převlečení." Letmě jsem se usmál. Tušil jsem, že pro některé dívky bude těžší se přizpůsobit paláci, ale i tahle soutěž má pravidla a každá je musí respektovat.  na to jen pokrčila ramena a prohrábla se ve svých vlasech.

"Tak jo, dej mi chvilku." Jakmile mi zabouchla dveře před nosem, měl jsem chuť odejít a věnovat se komukoliv jinému, ale raději jsem se zhluboka nadechl a přečkal to.Jakmile otevřela a skoro na mě spadla, bez mrknutí jsem jí pozorovat. Měla oblečené bílé šaty, s černými puntíčky, které jí dokonale padly. 

"Jo, tohle je rozhodně lepší," Řekl jsem natěšeně a nabídl jí rámě. "Tak co si společně vyrazit do královské zahrady?" Zmínka o zahradě jí okamžitě rozveselila a začala se usmívat. Když moje rámě přijmula, všiml jsem si, jak je drobná. 

"Zahrady miluji!" Vyjekla natěšeně. Zdá se, že tahle holka se moc nebude krotit a bude vždy ukazovat svojí nynější náladu. Žádné přetvářky. Ale momentálně jsem byl rád, že se nefalšovaně usmívala, neboť je to dnešní milé osvěžení. Kráčeli jsme poloprázdnou chodbou a já měl na jazyku pouze jedinou otázku.

"Proč zrovna husa?" Zeptal jsem se.

"Před několika lety nám v rodině zemřeli oba rodiče...chvíli jsme neměli co dělat, a třeli jsme bídu s nouzí, ale jednoho dne můj mladší bratříček přinesl domů v košíku několik husích vajec, které prý dostal od nějaké staré paní, když žebral na ulici. A tak ho napadlo, že by se o ně postaral, a až se vejce vylíhnou, mohl by je prodávat. No, tak to provedl, za měsíc se vylíhly skoro všechny husičky, tedy až na jednu. Poslední vejce bylo strašně zpožděné, a když se konečně vylíhlo, napadalo na jednu nohu, protože nebylo úplně zdravé. Tom, tedy bratr, ji chtěl zabít, protože to se musí, když husička není úplně zdravá, ale já to nedopustila. U vajíčka jsem čekala celý den a noc, aby se vylíhlo, takže když na to přišlo, prostě jsem si Hamleta, ...teda husičku nechala. Odteď je mým mazlíkem, a já na něj nedám dopustit," Velice dobře se mi jí poslouchalo, protože mluvila klidně a navíc to byla sranda. Jenže ona si pak začala uvědomovat, jak šíleně to všechno zní. "Náhodou, husy jsou skvělými společníky! Až se vrátím, jednu vám pošlu a můžete si ji ochočit, uvidíte! "Řekla zbrkle a zatvářila se otráveně ze svého výstupu.