STEP BROTHER

2.

Je vcelku fajn že otce napadlo se podívat na film a já si to náležitě úžívala protože jsme sem tam prohodily i pár slov, než bylo slyšet jeho chrápání, protočila jsem oči a párkrát do něho jemně drkla loktem, ale usnul tvrdě, velmi tvrdě. Ovšem, musí být unavený. Televizi jsem samozřejmě vypnula aby ho nevzbudila, přehodila jsem přes něj alespoň deku a odcupitala si to do svého pokoje, přece jen, zítra jdu do nový školy. Nový lidé, nový prostředí, musíme se držet navzájem. Stejně se těším až budou prázdniny a já je naplno využiju.

Přeběhla jsem hned do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu, vlasy jsem si usušila a svázala do drdolu a se svým kočičím pyžamem jsem vlezla do své nadýchané postele, chvíli jsem jen tak koukala do stropu, protože jsem nemohla usnout ale i to se stává, člověkem proudí nervozita a strach. To ticho který putovalo mým pokojem mě vcelku uklidňovalo a pomohlo uložit do svých snů.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když mi začal budík drnčet u uší, myslela jsem že ohluchnu, praštila jsem rukou po budíku a něco si zamručela, pak jsem slyšela kroky na schodech a povzdechla jsem si. Věděla jsem že je to můj milovaný tatínek a že když budík nezabere, musí zabrat on. ''Stávej ospalče, nová škola volá.'' zaradoval se a já si něco zabručela do polštářů, stáhl ze mě peřinu a já zaskučela. 

''Jsem vzhůru.'' poraženě jsem zvedla ruce do vzduchu a líně se posadila do tureckého sedu. Proč jsem sakra tak nervozní a líná? Och ano, zlenivěla jsem. Ještě že můj otec zatím pracoval doma přes počítač, alespoň se mohl starat o tu domácnost,o kterou kdysi nemohl. Vyhnula jsem se svým myšlenkám obloukem, vstala z postele a mířila si do koupelny, provést hygienu, pročesat vlasy a jemně se nalíčit, pak jsem si to nakráčila ke skříni a jen tak na ní civěla, nevěděla jsem co na sebe, ale vůbec.

''Karo, kde to vázne?'' houknul na mě můj otec už silně naléhající. 

''Už letím.'' broukla jsem na něj, vytáhla ze skříně hned to první co jsme mohla a převlíkla se, sice to bylo strašný, ale ne zase tak strašný. Několik let starý upnutý černý džíny, bílý top a koženka. I tak se dá žít.

Vyletěla jsem z pokoje, seběhla v rychlosti schody a vzala si jen jablko přes všechnu snahu toho, že otec dělá vafle. ''Nedáš si vafle? Tvoje oblíbený?'' povytáhl obočí a já si ukousla jablka a zavrtěla hlavou. ''Vůbec nemám chuť, vezmu si jen jablko.'' pousměju se a sleduju svýho otce. Nedokážu pochopit jak klidný dokáže být. Vážně. Přála bych si být taky tak klidná.

''Odvezeš mě tam, tedy?'' nevinně se usměju a on jen přikývne. ''Dej mi 10 minut.'' dřív než to dořekne je zase někde pryč, jen si nad ním povzdychnu, to by nebyl on.