Já a moji lidé

Moje sestra

Já se jmenuji Viki a řeknu vám asi hned několik věcí, které bych asi říct nezvládla. Ten, kdo mě zná, ví, že bych tohle nikdy z úst nevypustila, ale napsat je se mi zdá lepší, protože zápisy tu s námi zůstanou dlouho, zatím co slova ne. Slova řekneme a zanedlouho nám zmizí z paměti.
Chci psát o někom, koho si moc cením, kdo mě má rád takovou, jaká jsem, i když je to se mnou občas k nevydržení. Kdo mi je fakt dost podobný a i přesto, že to nedávám najevo, té osoby bych se nikdy nevzdala. Je to moje sestra.
Konkrétně je to moje dvojče Verča. Znám ji jak nikoho jiného, ale někdy i mě s něčím překvapí... Jak se mnou tak s ní se to někdy nedá zvládnou. Někdy si jdeme po krku, jindy zase se k sobě chováme jak nejlépe umíme, zkrátka je to mezi námi dost prapodivné... A to, že jsme dvojčata, má svoje výhody, ale i nevýhody. Tak například, když jsme naštvané na nějakou osobu, která má problém nás poznat, prostě si vezmeme v jeden den stejné oblečení a tím se mu pěkně pomstíme. Nevýhodou je však právě ta podoba.. Štve mě, že mi skoro každý neustále říká sestřiným jménem a sestře zase mým.
Spolu máme spoutu skvělých zážitků. To bude asi tím, že jsme spolu snad celý den. Až na výjimky, což jsou rozdílné kroužky. Já hraju na bicí a sestra zase na kytaru. Mým životním stylem je skauting, sestra dříve hrála divadlo. No prostě v zájmech a koníčcích jsme úplně jiné.
Ať už říkám cokoli, vždycky to bude moje sestra, takže tady ta sesterská láska je. Občas mám chuť ji přetáhnout po hlavě holí, ale pak si uvědomím, že je to zbytečné. Karma si ji najde sama...