The Coffee And Cigarettes

{1} Prologue

Vždycky mi to přišlo nechutné. Asi jako sebepoškozování, nebo jezení brouků. Obě dvě zmiňované věci jsem zkusila, tak proč ne tohle.

,,No tak Nicole, nebuď suchar a dej si alespoň jednoho prda", řekl jsi mi tehdy. Z úst ti byl cítit alkohol, jak ses ke mně nahnul a podal mi cigaretu. Možná to tehdy bylo vysokou koncentrací alkoholu v mé krvi, možná chvilkovou touhou ,,nebejt suchar", kdo ví. Každopádně jsem neváhala, vzala si od tebe už napůl vykouřenou cigaretu a natáhla. A jak jsi mě tehdy se smíchem varoval, nezůstala jsem pouze u "jednoho prda".

,,Nejsem závislá, mohla bych přestat kdykoli se mi zachce. Jenomže se mi nechce." Říkávala jsem vždy, když se mě na to někdo zeptal. Lhala jsem. Byla jsem na tom závislou. Tak moc. Byla jsem se závislou na tobě.

A cigarety nebyly jediná návyková látka na které jsem se kvůli tobě stala závislou.
I já si, jako každý ,,normální" člověk, vybudovala jakousi nenápadnou, veřejně nepřiznávanou závislost na kofeinových nápojích. A jako většina těchto lidí, i já dávám před energetickými nápoji nebo Coca-Colami s dokonale chytlavou a dojemnou reklamou, přednost kávě. A zase jenom kvůli tobě.
Ty jsi kávu doslova zbožňoval. Zvládl jsi klidně i litr kávy za den. Když se na to teď zpětně podívám, tak po kombinaci takového množství návykových látek jako je kofein a nikotin, se divím, že ještě žiješ. To by zabilo i mrtvýho. Možná že to bylo jedním z důvodů, proč jsem tě tak obdivovala a, tím jsem si jistá, i milovala.
A potom jsi jednoho dne zničehonic odešel. A už se nikdy nevrátil. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Právě proto mě tak překvapilo, když jsem otevřela dveře a za nimi jsi stál ty.

Tehdy, bylo to léto, to si pamatuji, jsem si šla cestou do práce koupit jeden XL kelímek mého oblíbeného karamalového frapuccina. Bohužel, to ráno byl na mě někdo tam nahoře parádně naštvaný, a tak po tom, co jsem, v době, kdy už jsem dávno měla být v práci, zamykala dveře od mého bytu, navlečená do ten den již minimálně třetí košile, neměla daleko k infarktu. A mezitím co jsem naštvaně sbíhala schody z osmého patra v lodičkách a úzké sukni, jako bych slyšela svého šéfa:

,,Ah, slečna Winter, zase pozdě. To už je potřetí tento týden. A to máme teprve středu." Při pouhém pomyšlení na to jsem měla chuť lehnout si na autobusové koleje a čekat až mě přejede nejbližší letadlo.

Když jsem dole u hlavních dveří popadala dech a snažila se, bohužel neúspěně, pohnout prsty na nohou v těch neskutečně nepohodlných botách, pomalu mi začínalo docházet, že dnešek bude ještě horší. Nejenže pršelo (to mi mimochodem došlo a poté, co jsem vyšla ven z domu a během vteřiny měla na hlavě místo dlouho česaného drdolu několik těžkých, tmavých provazců vlasů spadající na ramena), ale přišla jsem na to, proč mě ty šíleně nepohodlné boty stálý sotva tři stovky. Možná to bylo tím během, možná za to mohlo to zakopnutí podpatkem o okraj kachličky na chodníku (za což mohl ten déšť, protože se mi to stalo při přeskakování kaluže), nebo na tom prostě věci od Vietnamců nejsou kvalitativně až tak dobře, každopádně zlomený podpatek bylo to ráno to poslední, co jsem potřebovala. Párkrát jsem zaklela, potom se zula (boty jsem nechala ležet tam) a bosá se vydala zpět kolem louže, záhonu s muškáty (do kterého jsem před pár minutami vztekle zahodila sponu z drdolu) a po schodech až nahoru do osmého patra, na němž jsem následně, po asi pěti pokusech, úspěšně odemkla dveře od svého bytu a, i když mě nikdo neslyšel, pro efekt bouchla dveřmi. Tak fajn, práce, nebo co to bylo se dneska zřejmě nekoná, pomyslela jsem a odhodila klíče na botník.

Po dlouhé sprše, vytření podlahy, pověšení mokrého prádla na balkon a zjištění, že už je téměř deset hodin, jsem si v teplakách a volné mikině s logem firmy, v jejích prostorách jsem se teď měla nacházet, zasedla k televizi s hrnkem ani zdaleka ne tak dobré kávy, jako ta, na kterou jsem se tolik těšila a pustila si včerejší díl Sběratelů kostí.

Ze všeho nejméně bych čekala, že se stane to, co se tehdy stalo.