The Coffee And Cigarettes

{2} Coffee

Zrovna jsem se chtěla nechat dojmout scénou o narození Bootovy a Kůstčiny dcery, když v tom zazvonil zvonek. Neochotně jsem se vyhrabala z křesla, otráveně odložila hrnek s kafem na stůl, a ještě otráveněji se vydala otevřít ,,ty podělaný dveře", jak jsi jim sám s oblibou říkal. Ani jsem se neobtěžovala nahlédnout do kukátka a udělala největší chybu v mém životě. Otevřela ty zasraný dveře.

A za nimi jsi stál ty. ,,Co tady děláš?", snažila jsem se, aby má otázka zněla, pokud možno, co nejledabyleji. No, nepovedlo se.

,,Stýskalo se mi po tobě, Ni."

,,Co tu sakra děláš, Levi?" Zeptala jsem se znovu a pokoušela se přitom ignorovat ten tvůj pohled.

,,Pokud si to dobře pamatuju, tohle byl i můj byt. Takže, jdu domů." Pronesl jsi sebevědomě a pak se usmál. Bože, jak já ten tvůj úsměv nesnáším. Co kecám, není to zas tak dávno, co bych si za možnost ho zase vidět nechala třeba i uříznout ruku. Ne, dost. Žádné vzpomínání, tohle už mám za sebou.

,,V tom případě", odvětila jsem, ,,bys měl mít klíče, mohl si odemknout a nemusel bys zvonit". Oplatila jsem ti úsměv.

,,Zkoušel jsem to, ale můj klíč do zámku nepasuje. Nechalas vyměnit zámky?" Sláva nazdar výletu, dojeli jsme, už jsme tu, konečně ti to došlo.

,,No, tak už to asi není i tvůj byt", řekla jsem ignorujíc otázku na konci tvého krátkého monologu, stále s úsměvem na tváři. Na rozdíl od toho mého, ten tvůj viditelně povadl.

,,Takže... už tu asi nejsem vítán, co?" Zeptal ses poněkud... zklamaně? Ne, to určitě ne, naše královská výsost Levi se přece nikdy nenechá vyvést z míry.

,,Hm, očividně. A teď mě omluv, mám něco na práci." Pronesla jsem možná až příliš klidně, a chystala se ti zabouchnout dveře před nosem.

,,Počkej", zarazils mě, ,,nech mě hádat. Je půl jedenácté ráno, máš tepláky, a až sem smrdí kafe, dáváš si Maraton Sběratelů Kostí?" Zase ten tvůj pokřivený vítězoslavný úklebek.

,,Možná..." Jak sis to, kruci, mohl pamatovat?

,,Copak Zlato, došly ti slova?" Usmál ses, vytáhl si zpoza ucha cigaretu a zapálil si ji.

,,Nech toho." Vytrhla jsem ti ji ze rtů a típla ji o futra dveří.

,,No tak, Zlato, přiznej si, že by sis taky jednu dala."

,,Ne, nedala, Zlato." Poslední slovo jsem schválně zdůraznila. ,,Tohle už mám dávno za sebou." Lež. Dávno už nekouřím. Lež. Nechybí mi to. Další lež. Ty mi nechybíš. Třetí lež dnešního rána. Už tě nemiluju. Čtvrtá lež jako třešnička na dortu tohohle příšernýho začátku dne.

,,Jo, jasně, a proto máš na botníku krabičku Camelek."

,,Měl bys jít, Levi." Sklopila jsem oči k zemi a rukou naznačila vyhazovací gesto.

,,Fajn." Počkat, co? Ty ses vzdal! Odejdeš pryč a necháš mě dokoukat seriál a dopít to hnusný kafe.
,,Rád jsem tě zase viděl Ni." Pronesl jsi potichu, otočil se na podpatku a ztuhnul na místě s pohledem upřeným před sebe.

,,Nicole, přinesl jsem ti to kafe a-" začal právě přicházející Louis a s pohledem upřeným na, rovněž zírajícího, Leviho se ta věta pomalu vytratila v nedohlednu.

Louis, můj spolubydlící. Když jsem společně s Levim koupila tenhle byt, ložnice navíc nevadila. Ale potom, když Levi odešel, prázdná ložnice se začala jevit jako opravdová bytová komplikace. Ten byt byl pro jednoho moc velký. A tak jsem si ,,sehnala" Luise. Chodili jsme spolu na střední. Byl moje nejlepší kamarádka. Ne, vážně. Louis je gay. Je zvláštní chodit se svým nejlepším kamarádem po ulici, sledovat jak se za ním otáčí ostatní holky a tiše ti závidí, a zároveň s ním koukat na zadky jinejch kluků, nebo kritizovat vkus celebrit.
No nic, vraťme se zpět.

,,Ehm, Levi, tohle je Luis, můj spolubydlící. A Luisi, tohle je Levi, můj...." Kdo? Můj kdo? Kdo vůbec jsi? Kdo jsi pro mě? Kluk, kterého jsem milovala, kluk, kterému jsem věřila, nebo kluk, co mi ukradl psa a odjel z města mým autem, mezitim, co já spala klidným spánkem s myšlenkou, že stále ležíš vedle mě, můj pes spí v obýváku na gauči a auto stojí na parkovišti před domem?

,,Ehm, Nicole? Jsi v pohodě Drahoušku? Zasekla ses."

,,Ne, totiž ano, v pohodě. Díky Luisi."
Usmála jsem se na něj. ,,Jo, Luisi, Levi, Levi, Luis."

,,Těší mě." Usmál se na tebe Luis.

,,Mě taky." Podals mu ruku a kriticky si ho prohlédl od hlavy až k patě. Bože, my už spolu nejsme, nezapomeň Zlato, pomyslela jsem si a sama pro sebe se usmála.
,,No nic, tak já radši půjdu, abych vám to tu.... nenarušoval." Vyrušil jsi mě ze zamyšlení a podíval se na mě tím tvým stěněčím pohledem.

,,Jo, to bys asi měl."

,,Fajn, tak já... ti zavolám. Nezměnila sis číslo, že ne?"

,,Ne, nezměnila, ale nevolej." Řekla jsem, a konečně zabouchla dveře.

,,Ehm, Nicole? Drahoušku? Já jsem ještě tady." Ozvalo se z chodby.

,,A proč bych ti jako měla otvírat, Drahouši?" Usmála jsem se přes dveře.

,,Nevím, možná proto, že mám tvoje kafe, čokoládovou rolku, zmrzlinu, velkou čokoládu a přiteplený rameno na kterým se můžeš vyplakat."

,,Tak aby bylo jasno, ty dveře ti otevřu jenom tomu kvůli kafi a té čokoládě." Otevřela jsem dveře a nechala Luise vklouznout dovnitř.