Láska živlů (Full book)

Lidský život

Samozřejmě, pro všechny ostatní jsem normální, možná trochu uhozená. Trochu víc. Konečně se dotávám trochu jinam. Prastarý legendy a tyhle věcičky jsou celkem nuda. Okolo toho se každopádně točí spoustu věcí, které je potřeba pochopit, ale na chápání jsou tu mnohem zábavnější příklady.

Proto se teď přesuneme do krásné a v zimě velmi zasněžené malé vesničky jménem Snowhills. (Kdo by čekal, že se jmenuje Snowh..to máte jedno). Přesně tady já bydlím, jo! Konkrétněji řečeno, bydlím v ulici generála Vlasova, přesně tam, kde stojí lampa. Není skoro ničím zajímavá (přeněji řečeno vůbec ničím), až na jednu drobnější věc. Jako jediná se v noci nerozsvítí. Je to parádní pocit, protože ně dělá tma dobře. Líp se mi při ní soustředí, myslí, rozjímá a podobný věci, protože se na nic nemusím koukat. U přemýšlení mám raději zavřené oči. Vy ne? No a přesně za tou lampou stojí malý cihlový domek s šíleně modrou fasádou.

Protestovala jsem proti modré. Je moc.."Haló, tady bydlí Louisa se svojí rodinou". Chtěla jsem původně zapadnout mezi ostatní ze Snowhills a ne být zase ta jiná. Rodiče na sebe chtějí upozornit, protože vyrábíme punč (mezi námi modrá fasáda u baráku není nejlepší způsob, jak o sobě dát vědět.)

Není to jen tak ledajaký punč, krom toho, že by měl být spíš Vánoční. Je to jeden z nejlepších punčů ve státu. Ale je to rodinný recept, takže žádný export v nejbližší době nehrozí, díky bohu! Piju ho i o Velikonocích nebo kdykoli jindy.

Když k nám domů přijde Rue, vždycky žadoní o to, aby si mohla odnýst domů náš recept, ale tohle je rodinné tajemství, kruci. Pokaždé seběhla po schodech do vývařovny a tam tak dlouho žadonila, dokud místo receptu neodešla s dalším punčem.

Jak tak o tom přemýšlím, nejvíc Rue chutnal asi punč s ibiškem a anýzem a dalšími osmi druhy koření. Moji rodiče musí být prostě ve všem speciální (pane bože, proč?), takže se u nás doma nikdy nevaří trapný citronový punč, který podle mě zas tak trapný není. Jednou jsem ho měla na Snowhillském jarmarku a prodavačka u stánku mi do toho nacpala tucty gumídků a strčila do toho nějaký kus plastu, který se okamžitě pokroutil. Potom jsem to asi další půl hodinu ocucávala a kousala do toho. Nakonec jsem to stejně vyhodila do koše.

Největší objednávky na punč bývají pochopitelně před Vánoci ve velkém. Je to pravděpodobně kvůli tomu, že rodiče asi týden před Vánoci dělají "Tradiční Vánoční slevu" a to je tady pořádnej bordel. Všude po domě se valí krabice. Hlavně na schodech ke mě nahoru. Jen málokdy se mi povede vyjít schody s něčím velkým v ruce tak, abych nějakou neshodila. Většinou teda bývají prázdné, ale nerada bych riskovala, že se mi na nohu vysypou nějaké přísady nebo vypadne skleněná zavařovací pixla. Pamatuju si, že mi asi v sedmi spadla na nohu právě taková a já jsem potom kulhala asi týden.  Jednou jsem dokoce i ty krabice prohrabávala. Našla jsem tam nějaký koření. Vážně mě nenapadlo nic jiného, než si k nim čichnout. Čichla jsem si vážně blízko. Tu vůni jsem cítila ještě když jsem šla spát. Dokonce se na mě vykutálely pomeranče ze dvou krabic současně. Tak jsem doufala, že jsem je nějak nezlikvidovala nebo z nich neudělala džus. Když jsem je šla posbírat, byla to ubohá půlka. Snad si nikdo ničeho nevšiml, protože mi do dneška matka nic nezakázala.

Já osobně mám nejraději asi "Sněhulákův punč". To je vlastně pomerančový punč smíchaný s jablečným a s extra přidaným badiánem a skořicí. Vše je samozřejmě děláno s láskou. Řekněte mi, kolik lidí nad jídlem dělané s láskou vlastně přemýšlí. Občas se do toho dává rum, takže když Rue přijde k nám do baráku, pozná, co mám v hrnku na stolku. Věřte mi, je to cítit celým domem-skrz na skrz až do sklepa. K tomu se váže další věc. Už od třetí třidy mi říkali, že moc pěkně voním. Pro mě to technicky vzato nikdy nebyl kompliment.