Láska živlů (Full book)

Legendy, živly a jiné věcičky

Legenda živlů je odjakživa všem známá.

Jedná se o čtyři vyvolené, ve kterých přebývá pradávná síla jednoho z živlů.

Legenda ovšem říká i další zbytečné věci...

Lidé si myslí, že za takovou tsunami nebo menší požár mohou "vyvolení". No, proč ne... Někde se něco pokazí a hodí se to na legendy. Je to pohodlnější a taky se s tím dá lépe žít, no ne?

Já o tom vím své.

Lidé proto legendu berou doslova, netuší, co je mýtus a co pravda.

Když se jiný živel rozzlobí nebo u něj dojde ke ztrátě někoho blízkého, může se také stát, že jeho moc ohromně zesílí a někdy to má veliké následky.

Tak co? Mýtus nebo pravda?

Ovšem tato legenda je stará jako moje ponožky v šuplíku. Už jen kvůli tomu, že ponožky nenávidím. Kdo je kruci potřebuje? Nenosím je dokonce ani v zimě a ještě se po mě vyžaduje, abych je nosila i v létě! To snad nemůžete myslet vážně, nebo jo? Na to nejsou zákony nebo jak? Nenoste v létě ponožky! Nebo kdykoliv jindy...Je to blbost.

Taky musím uznat, že se mezi jednotlivými stoletími se věci malinko pozměnily. Jsem si víc jak na sto procent jistá, že všichni "vyvolení" nebo jak se jim vlastně nadává (mám za to, že je to vážně za trest) dneska chodí do školy a chovají se jako civilizovaní lidé-tedy většina z nich...

Občas se mi o nich zdají noční můry. Noční můry! O tomhle se normální sen vážně zdát nedá. Nedávno se mi něco zdálo...

,,Jak jsem se sem k čertu dostala? Pusťte mě zpátky!" Zavolala jsem do černočerné tmy, ale ta zlomyslná nehmotná látka mi ticho jenom zábavně oplácela. Fakt děkuju. Je vážně příjemný slyšet svůj chraplák z druhé strany. Nic nebylo vidět, kromě tmy. ,,Zajímavý úsudek. Nemohla bych být filozof?" Pomyslela jsem si poněkud nahlas. Tentokrát jsem se z druhé strany neslyšela a to mě zmátlo. Vážně po tom bůhvíjak netoužím. Jen mi to připadá tak... tajemné. Oni občas sny bývají takové, jenom já se tomu stále divím. Slyším hluk. Silněji ho zachytá moje levé ucho, tak se otáčím do leva. Nevím, co jsem v předešlém týdnu skoukla za horor, ale tohle? Hořící budova a na ní stojící zástup nekonečně mnoha lidí, kteří se mile usmívají a padají dolů? Chci se probudit, ale zakazuji si to. Jsem až přespříliš zvědavá na to, co přijde dál. Možná mě něco přejede nebo někam spadnu. Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je, když vás něco ve snu přejede, ať už je to obyčejné černé Volvo nebo modrý Moskvič 400. Přistupuji blíž k budově. Cosi se mi mihne před nosem, jako kdyby mi to chtělo dát facku. Nevidím ani jediný důvod, proč by nemohlo. Důvodů je dost... Nikdo mě přes obličej neplesknul a ani davy lidí v bílých kápích mi nehodlalo nic udělat. Vypadali tajemně-zase jsem prošvihla moment, kdy se v mém snu objevili, takže se tajemnost poněkud zvyšuje. Procpávám se zátarasem pár mužů v bílých kápích s bílou kapucí. Napadá mě jedna neslušná věc. Vím, že se to nehodí, ale nenápadně jim koukám do obličejů, které schovávají pod bílou kapucí. Hned couvám zpátky z řady a lituji, že jsem to udělala. Oni... oni nemají obličeje! Kroutím se znechucením, dělám kyselé obličeje s vypláznutým jazykem, ruce svíjím pod černý plášť, který se na mě vzal bůhvíkde. Všechno tohle se stalo na veřejnosti. Nevidím k budově a na postiženě usmívající se lidi padající z budovy a celkem mě to frustruje. Jediná věc, co mi mezi tou hořící budovou stojí, je ta zácpa "bílých ku-klux klanů". Nutím se udělat krok vpřed a rameny narážím do prvních z nich. To je nechutný, ten jejich obličej-neobličej. Ježíš, ať jdou pryč. Další věc, ke které se nutím, je myslet na něco hezkého, mezitím, co proházím zácpou bílých kapucáků. Třeba na králíčky! Jojo, ti jsou hezcí. V mysli se mi míhá bílý králíček jako sníh. Budu mu říkat Sněžka. Jo, Sněžka je super. Ty jsi mi ale roztomilá Sněžka. Prozpěvuji si ve své mysli, zatímco se rameny dotýkám těch nechutných kapucáků. Oni ten obličej mají...doslova vyluxovaný. Představte si...Někdo vám přiloží tu zúženou hlaveň od luxu, zapnete ho a ta vám pak celý obličej nahrne doprostřed a vyluxuje oči, nos, všechno možný. Teda, kdyby to šlo, samozřejmě. Proto si to představte... Sněžko, kdo ti dal ten zkrvavený nůž, co držíš v tlapkách? Vzpomínám si na Sněžku, který už není sněhově bílý. Místo toho je celý od krve. Na hustém kožichu se mu lesknou kapky čerstvé krve. Sněžko, i ty hnusáku! Ven z mojí hlavy. Tak jo, budu myslet třeba na rybičky, ty jsou neutrální. Myslím tedy na skaláru, jak plave v akváriu. Tam se žádný žralok nedostane. Máte to... přeludy. Právě když už není na co myslet, docházím k hořící budově, před kterou stojí... co to vlastně je? Obří chodící a chechtající se kostra, celá v jednom ohni? No skvělý, skvěly! Co mě ještě čeká? Tak mě napadá...co po ní mám hodit? Ku-klux klana? Bez obličeje? Hm, to asi ne. Taková smůla, že koukolem jsou jenom pouliční lampy. Dobrý, ty ze země rozhodně nevyrvu. Z nebe na mě doléhá ohlušující křik a...kam se ti kapucáci zase ztratili? To je proměnlivý sen. Vážně začínám dost silně uvažovat o tom, že přestanu číst knihy a přestanu se koukat na filmy. Takhle to dopadá. Sice musím uznat, že takový chaos jako já nikdo v hlavě nemá, ale neriskovala bych to. Koukám na hromadu rozmašírovaných lidí pod budovou. Hergot, to je pohled. Představte si špagety, jo? Tak, a na nich...ne, nebudu to popisovat pomocí jídla. Nebudu to popisovat vůbec!...,,Skaláry plující v akvárku. Mysli na Skaláry." Hluboce oddechuji a zamýšlím se znovu nahlas. ,,Takže, tohle je můj sen. Musí se tu dít tak, jak já chci." Celkem logická úvaha, říkám si. Jak na to ale příjdu. Co mám udělat pro to, aby se vážně stalo dle mé vůle? Stojím v černé kápi před hořící budovou s hromadou lidí pod ní i na ní a přemýšlím. Dávám si ukazováček ke koutku úst tak, jak jsem zvyklá. Stojím tu pět miut a v mysli mi jen proplouvají Skaláry. Zklamala jsem. ,,Jenom ve snu, jen ve snu.." Uklidňuji se a snažím se přijít na alternativní variantu. Všude tma, kapucáci jsou pryč, lidé stále skákají jako cvoklí a...skákají...padají...Já chci taky spadnout! Nebo ne? Je to dobrý nápad? Jak takhle můžu žít, když se ptám sama sebe, navrhnu si něco a v mozku si odsouhlasí opak..To je ale na hlavu. Mozek něco vymyslí a potom se mu do toho nechce. Ledaže...ledaže by to vymyslelo srdce. Fajn, s touto debatou končím. Nejsem moc na věty..."napoví ti srdce, poslouchej srdce hlas"... Vždyť jsem sama chtěa vědět, jaké je to někam spadnout. K mé smůle se vždycky probudím, ale chci to zkusit, to si pište. Jak se tam ale dostanu, když hoří? Lézt po stěnách neumím, hasit to nejde, schodiště je zbourané... Jako kdyby někdo četl mou mysl. Na stěně hořící budovy se vztyčil žebřík. Sám od sebe. To zdaleka není to nejdivnější, co se mi v tomhle snu přihodilo, takže mě to už ani nezaráží. Šplhám po šprinclích žebříku. Naštěstí mi výšky nevadí, ale ohlížet se vážně nemusím. Ještě mi sen ukáže další ošklivou iluzi...ne ne, Skaláry v akvárku. Pfu, tak fajn. Dolezla jsem nahoru. Rozhlížím se po střeše, aybch zjistila, jak dlouhý ten dav padajících lidí vlastně je..Né, tohle mi nedělejte. Já sem dolezu a oni tu nejsou? Koukám se pozorněji, ale uvidím jen jeden pár rubínových očí. To mi zcházelo. ,,Budeme se prát?" Zabručela jsem do tmy na iluzi. Iluze neodpověděla. Couvám zpět k žebříku, abych mohla slézt, ale...tohle už je vážně protivný. Žebřík zmizel! Tentokrát už to ani Skaláry nezachrání. Začínám přerývaně dýchat a snažím se vymyslet něco... Jediné, co mě v tuto chvíli napadá? Skočit dolů a probudit se nebo jít k těm rubínovým očím. Hádejte, co jsem si vybrala? Nechci se ještě probudit. Až budu chtít, skočím. Instinktivně mrštím ruku před sebe a máchám s ní do prázdna. Rubínové oči ani nemrkly. Blížím se blíž..(taky logické) nevím, jak daleko ještě jsou. Třeba je to past! Co když je metr přede mnou hluboká propast. Tak, říkám si, spadnu tak jako tak, ale touhle cestou by to bylo poněkud nepříjemné. Stále máchám rukou a rubínové oči-jako by na mě čekaly-se trochu přivřely. ,,Víte co? Už mě to frustruje. Dozdáte se mi jindy." Seznámila jsem žhnoucí rubíny ve tmě se svým plánem a obdařila je svou logikou. Jako smyslů zbavená jsem se otočila a bezhlavě se rozběhla kupředu. Nevšímala jsem si stínu, který běží hned za mnou. Jediná cesta k probuzení je mi na dosah. Už vidím okraj hoříí budovy. Také slyším, jak za mnou padá kamení. Že bych byla tak těžká? To nemůže být pravda, dva měsíce jsme chodily s mamkou běhat. Zdá se, že já jsem tak marný případ, že i když mi jde o život, přemýšlím nad svou vahou. Dobíhám na okraj a odrážím se od něj, abych dopadla na hromadu plnou lidí. Už se k ním blížím. Zvedá se mi žaludek z toho zápachu, ale i z toho skoku.

Sakryš..ještě něco jsem zapomněla napsat. Je to celkem důležitý pro příběh. Poslední dobou na živlech pozoruji něco zvláštního. Přesněji řečeno, jen na větru. Zhruba tak před rokem zničila tornáda a hurikány největší množství všeho možného za poslední tři století. Tohle není normální. Kdykoli jindy se zvedal vítr za okny, ale teď nic. Skoro úplné bezvětří. Větrná pohroma ustává a já si jen lámu hlavu, proč tomu tak je? Podle mého úsudku někdo živel vzduchu vytočil a to se vážně stát nemělo. Už třikrát byl tento živel ve špatných rukou. Historie se opakuje. Je tomu tak znovu. Chápete to? Jasně že asi ne, poněvadž jsem to nevysvětlila. Jde vážně jenom o názor, ale... Nástupce dejme tomu..jak budeme říkat živlu vzduchu? Vzduch je moc obyčejný..tak třeba...Lampička! A jeho nástupce má přezdívku Svícínek. Staň se! Takže k věci... Podle mě viděl Svícínek Lampičku umírat přímo před očima. Další věc, kterou si myslím je, že Lampička byl otec Svícínku. Ten potom živel zdědil a teď podle mého truchlí. Když totiž u živlu dojde ke ztrátě někoho blízkého tak...počkat..já to přeci psala, ne? Je to tam nahoře.

A jak je možné, že já o tom tolik vím? Živel vody se všemi třemi skupenstvími je můj.