Tak Trochu Normální

5. Už je to tu zas

Poprvé se mi to stalo už když jsem byla ve školce. Byla jsem nespolečenská už jako malá, takže Erin nikoho extra nepřekvapila. Byla to má nejlepší kamarádka od doby co mě máma donutili jít do školky až do chvíle co jsem na prvním stupni se slzami na krajíčku úpjenlivě prosila ať mě do toho ústavu nenutí chodit. Zkrátka dlouho. Tak dlouho až se to zdálo jako věčnost. Ona si určitě přála aby to byla věčnost.

 Erin byla dokonalá. Laskavé chování a inteligence, vždycky věděla něco co já ne. Ovšem v jejich tehdejších 14 letech bylo logické, že toho věděla víc. Vždycky jsem si s ní skvěle rozuměla. Měla jenom jeden drobný problém pro mě bezstarostné dítko snadně přehlédnutelný. Viděla jsem ji jen já. A já plakala, vztekala se, prosila a modlila ať jí už někdo vidí. Ale ne. Když nad tím vlastně teď tak zpětně přemýšlím napadá mě, nejspíš si ostatní lidé museli myslet, že jsem psychopat nebo tak něco. Divím se, že se nebáli o své děti.

Nejspíš bych se na to měla zeptat mé mámy, ale na tohle téma jsme jak ona tak já extra citlivé. Možná si máma do teď dělá starost o mé pochroumané duchovní zdraví. To už, ale nic nezmění, obvzláště potom jakou scénu jsem udělala když Erin zmizela. Bylo mi osm let, přesto si naše poslední shledání dobře pamatuji. Byla bledší než obvykle a její výraz působil šíleněji, dá se říci až zlověstněji. V očích jsem viděla zlost, nenávist a možná jsme tam zahlédla i kapku soucitu. Koho ale litovala? Na to jsem do dnes nepřišla. Jedinou větu, kterou ten den vyslovila bylo: "Sbohem Melody Waltersonová, věřím, že nejsem poslední, za život nás potkáš ještě mnoho."
Po tomto krátkém a nesmyslném vzkazu jsem ji už nikdy neviděla. S postupem času jsem na to začala zapomínat, ale někde vzadu v mysli se mi ten vzkaz uležel. A já se nemůžu zbavit myšlenky, že mi to znělo jako varování.
Nečekala jsem ale, že se mi to stane znova zrovna v naší škole pět minut po zvonění na obědovou pauzu. Všichni nadšeně pobíhali venku, zatímco já se vydala s odporným tuňákovým sendvičem v rukách  na opuštěnou lavičku, osvícenou sluncem. Musela jsem ještě dopsat cvičení do matematiky a doufala jsem, že Sydney mi bude záchranou. Nikde jsem ji však neviděla. Očima jsem přelítla celý školní dvůr, v tuto roční dobu ještě zelený, ale věřila jsem, že brzy se stromy začnou zbarvovat do podzimních barev. Pohled mi utkvěl cihlové zdi v koutu našeho výběhu (od Sydney jsem se dozvěděla, že zdejší studenti to tu tak pojmenovali). Bylo to jediné místo, které zde působilo dočista nesympaticky. Chodili tam zdejší outsideři, nebo studenti, kteří zkrátka neměli rádi lidi. V tuto chvíli tam byla jen  jedna osoba. Vysoký černovlasý kluk se zúženýma očima a namyšleným výrazem. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, což by mě asi nemělo překvapit, protože jsem tu nová, ale tenhle kluk rozhodně nevypadá jako někdo koho bych si nevšimla. Nebo by  o něm nevěděla Sydney. Určitě je nový, Syd zná každého alespoň přijatelně pěkného kluka na této škole. Nejistě jsem k němu zamířila, připravena se zeptat na to co chci vědět. Upřeli se na mě tmavé oči s nadzvedlým obočím.

"Jsi tady nový?" znova nadzvedl obočí, ale k odpovědi se neměl.

"Neslyšíš mě, snad?" zíral na mě jak na blázna a já měla vážně chuť se na něj vykašlat a jít pryč. Ušklíbl se a já měla okamžitou chuťˇ mu ten úšklebek vymazat z tváře. Nevypadal, že mi nerozumí.

"Tak slyšíš co říkám? Seš snad hluchej?" v tu chvíli jsem opravdu doufala aby byl, protože ten idiot se pořád jenom šklebil, ale zároveň nevypadal, že mi nerozumí. Chtěla jsem mu znova něco říct a moc dobře jsem věděla, že za to co jsme se chystala říct bych si vysloužila poznámku, když se mi něco lehce otřelo o paži. Ohládla jsem se a s překvapením zjistila, co je naším narušitelem.

Sydney se na mě usmívala jako sluníčko a její tmavě modré oči se ve světle vesele leskli. Chtěla jsem se jí zeptat na toho kluka před nami, ale ona mě předběhla.

"Platí teda ten dnešek?" vyhrkla a já sebou jemně cukla. Úplně jsem zapomněla na slib, který jsem ji dala v biologii. Paní učitelka Downová je svobodná, zapšklá čtyřiántice, která v sobě neuvěřitelné množství vzteku. A ráda si ho vybíjí na studentech o tom žádná. Takže když mě Syd začala v její hodině přemlouvat ať k ní dneska příjdu, nezbývalo mi než kívnout, protože Downová začinala vytahovat svůj poznámkoví bloček, do kterého píše poznámky.

"No jasně." Otočila jsem hlavu opět na toho kluka a ta ktrochu čekala, že už tam nebude jako ve filmech. K mé smůle tam ale pořád stál s dementním úšklebkem. Vžně jsme měla chuť mu něco udělat. Ani trochu se mi nelíbil. Otevírala jsem pusu abych se na něj konečně optala Syd, která zatím vypadal, že si ho nevšimla. To by mě ale nesměla chytit za ruku a začít táhnout směr lavička, kam jsem měla předtím namířeno s nadšeným žvatláním o klukovi který před ní stál ve frontě na automat. Podle jejích slov byl opravdu žůžo a sexi a Bůh ví co ještě. Přerušila jsem jí ukázáním ruky na toho kluka a otázka jestli neví kdo to je. Zamhořila oči a podívala se směrem kam ukazovala moje ruka.

"Kterej?" otočila na mě zmateně hlavu.

"No přece ten co se opírá o tu  cihlovou zeď!" dostala jsem ze sebe mírně vztekle, i když mi začínalo dochátet o co tu jde.

"Mel, tam přece nikdo není." nechápavě jsme na sebe zírala, načež jsem se ozvala:

"Máš pravdu, asi se mi něco zdálo." ještě chvíli na mě nedůveřivě zírala, než se opět pustilo na vyprávění o tom žůžo klukovi. Já byla, ale myšlenkama jinde, Došlo mi o co tu jde. Už je to tu zas....

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže ahoj čtenáři! Tuhle kapitolu bych ráda věnovala svým dobrým duším. Veronika Máchová, Kiki Vychodilová, Kristina Skopalová, Anička Kliková. Vážně doufám, že jsem tentokrát na někoho nezapomněla. Mám vás ráda! Mějte se krásně a užívejte oddechu od školy a dobrému pocitu z prázdnin. Nějaká ta letní laska se taky najde, no ne? XD Ahoj u další kapitoli.